Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Prosba o radu

Prosím, potřebuji poradit. Jak docílit po emailech nebo smskách toho, aby na mě chlap nezapomněl? A to po dobu 2 měsíců. Se "Jsem v Mnichově, mám se dobře a chybíš mi" si nevystačím. Děkuji všem.

Krásný a potetovaný

Poslední dny byly poněkud turbulentní. Takže teď sedím v Mnichově, ve svém dočasném domově, kde strávím dva měsíce. Dnes jsem dorazila a zítra hurá do práce. Jsem napnutá, zvědavá a trochu se bojím. Uvidíme, jak to půjde. Ale na práci se těším a věřím, že všechno bude v pohodě. Dorazila jsem odpoledne a teď přemýšlím, jestli se půjdu ještě dneska projít nebo to nechám až na zítra. Ale jsem hodně unavená, takže si myslím, že to nechám na zítra a dneska si půjdu brzy lehnout, možná si pustím nějaký film. Na dnešek jsem spala možná hodinu a půl. A na vině nebyla cestovní horečka, ale Anarchista.

S Anarchistou jsem byla ve středu na koncertě a byl to podařený večer. Pak mě šel doprovodit hezký kousek cesty na autobus. Dostala jsem od něj na rozloučenou pusu, ne polibek, ale také ne jen takovou tu kamarádskou pusu na tvář. A k tomu neurčité rozloučení, že se zase někdy uvidíme, třeba na vaření s FNB. Pak jsme si vyměnili pár neurčitých smsek a já byla přesvědčená, že už o něm pěkně dlouho neuslyším a že se leda někdy časem náhodně potkáme. Jaké bylo moje překvapení v sobotu, když jsem od něj dostala zprávu, že má volný den a jde vařit, jestli nechci taky dorazit. Po tom fiasku s Panem Plachým večer před tím mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že budu muset odříct, protože musím balit. Naštěstí jsem měla velkou podporu v Seŕrlaid, která se mnou zabalila, uvařila mi jídlo a ještě mi připravila svačinu do vlaku. Anarchistovi jsem odepsala, že bohužel nemohu, že musím balit. A on, ať si z toho nedělám hlavu, že snad nejedu druhý den. Tak jsem mu napsala, že právě že jedu. Okamžitě se mi ozval zpátky, že jestli mám v plánu rozlučkovou akci, rád by se přidal. Odpověděla jsem mu podle pravdy, že budu doma se Seŕrlaid a s Calwen, takže pokud mu nevadí babinec, že budu ráda, když se přidá. Přidal. Byl okouzlující a byla s ním zábava. Stalo se to, když šly holky na střechu, Calwen na cigárko a Seŕrlaid mi nechávala trochu prostoru, abych mohla být s Anarchistou sama. Chtěl ukázat byt a najednou jsme se líbali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Tedy vím, prostě jsem ho políbila. Pak jsme tam ještě nějakou chvíli seděli všichni a já už pak holky začala jemně vyhazovat. Seŕrlaid naštěstí byla dost duchapřítomná, že vše správně pochopila a odtáhla s sebou i Calwen, která nevypadala, že by se měla k odchodu. Do pěti minut jsme byli nazí v posteli. Výsledkem byla právě ona hodina a půl spánku.

Říkal mi věci, které jsem už roky neslyšela. Říkal, že jsem nádherná. Že nechápe, že tak hezká a chytrá holka jako já nikoho nemá. Že jsem skvělá. A celou noc mě objímal. Pak mě šel vyprovodit na vlak. Seděl proti mě a čekal se mnou, než bude vlak odjíždět. Říkal mi hezké věci a pak najednou, že se na něj nemám moc upínat, že se ještě nechce vázat. A také mi zopakoval, že je o něj zájem. Tak jsem mu i já zopakovala, že to naprosto chápu. A že opravdu nemůže po jedné noci čekat, že se na něj budu upínat, že to není můj styl. A pak zase vyzvídal, proč že jsem sama. Tak jsem mu řekla, že prostě jen nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama. A že jsem prý podle kamarádek moc vybíravá a že na tom asi bude něco pravdy. Copak jsem mu mohla říct, že o mě chlapi nestojí, když si myslí, že chlapi mi leží u nohou a že se můžou přetrhnout, aby dělali to, na co si já jen pomyslím. Pak se mě ptal, jestli je to tím, že se mě chlapi bojí. Na oplátku jsem se ho optala, zda mu snad připadím tak drsná. On že ne, že to ale holky večer říkaly (říkaly, obě a to dost jednohlasně. Tímto díky!). Říkal, že jsem jen upřímná. Jemu se to prý líbí. Říkal, že se mu bude stýskat. Že přece na sebe máme email a telefon. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek přes okénko a byl pryč. Bojím se, že dva měsíce jsou moc dlouhá doba, aby mě udržel v hlavě. Je to po člověk, který mě opravdu zaujal. U kterého jsem dokázala dát najevo, že se mi líbí a nepřišlo mi to divné. Včera jsem měla oči jen pro něj a on vlastně taky jen pro mě. Asi jsem se zamilovala. Nechci ale moc přemýšlet o všech kdyby, tak doufám, že nebudu mít moc čas.

Nejsem dost silná a nikdo to nevidí

Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.

Koncert, alkohol a dobrá nálada

Včera večer koncert, Heaven Shall Burn. Byl to báječný večer. Koncert byl úžasný, ale ten zbytek kolem ještě víc. Ano, po dlouhé době jsem pila a to že celkem dost. Ale byla jsem v dobrém rozmaru, byla jsem milá, roztomilá a také středem pozornosti. Metalista mi tvrdil, že jsem přitažlivá (v jakém kontextu? už nevím...). Potkala jsem tam Anarchistu, kterého znám na jedné akci. Krásný, milý kluk. Normálně bych za ním možná ani nešla, ale jak jsem byla v náladě, přišla jsem za ním a hned, my se známe, viď? Koukal na mě, nevím, jestli mě poznal. Já mu říkala, že přijdu na to, odkud. A pak jsem si vzpomněla. Celý večer už se ode mě nehnul. Nebo já od něj? Myslím, že to bylo oboustranné, nechal odejít i své kamarády a zůstal se mnou. Nakonec se i všichni ostatní známí a kamarádi vytratili a já tam zůstala jen s Metalistou a Anarchistou. Metalista mi nabídl, že mě doprovodí domů. A Anarchista se přidal. Myslín, že Metalistovi to nebylo úplně po chuti, ale byla to pěkná 30-ti minutová procházka nocí, s kluky byla sranda a já alespoň vystřízlivěla. Před domem jsem oba líbla na tvář, poděkovala jim za doprovod a přenechala je svému osudu. Ale mé ego se cítilo dobře. Poctěno. Jak jen je to dlouho, co mě někdo doprovodil domů? A včera jsem měla rovnou dvojitý doprovod. Je mi dobře.

Kéž by věděl, kéž by chtěl

Mám  pocit, že se teď nic nedaří. S prací je to špatné, to co bylo domluveno je zatím odloženo na neurčito. Nabídka jít na dva měsíce do Mnichova snad vyjde, ale je to všechno takové vachrlaté a moc nejistot. V nejbližší době, až se tím nějak prokoušu, se snad o tom trochu rozepíšu, teď na to nemám nějak sílu. Jsem z toho tak moc frustrovaná a nevím, co budu dělat dál, že zrovna neoplývám chutí svým pocitům dávat podobu slov.

Co se ale mrzí hodně je zkutečnost, jak se to vyvíjí s Panem Plachým. Tedy spíš nevyvíjí. Ani nevím, zda začal být nejdříve on odměřený, nebo jsem si ho já začala držet od těla nebo jestli si to všechno jen nenamlouvám. Přijde mi, že on si neodpustí chvilku, aby si nepřisadil na můj úkor. A já zase vím, že jsem vůči němu hodně odtažitá. Je mi líto, nakolik mě ignoruje, tak jsem se rozhodla ho ignorovat taky. Chvíli jsem si myslela, že třeba o mě stojí, že by třeba mohl. A ty víkendy strávené s ním byli krásné. Ale pak se (ve mně?) něco zlomilo a teď se ve mně mísí vztek, vzdor a opovržení sama sebou. Zvyk, který se tak nějak zavedl, že s ním na pravidelných pátečních akcích chodím na večeři, jsem porušila a šla s někým jiným. Tenhle pátek na mě reagoval tak podrážděně, že jsem pak už neměla chuť se s ním bavit. Tak už jsem si jen špitala s Právníkem. Bylo mi Pana Plachého trochu líto, seděl tam tak sám, zatímco já jsem se bavila s Právníkem. Právník trval na tom, že jde na večeři tentokrát on se mnou a já jsem za to byla vděčná. Mám Právníka vážně ráda, možná i pro to, že mi tak moc připomíná tátu. A na Pana Plachého asi žárlím, přijde mi, že se nějak moc zajímá o Princeznu. Je krásná, milá, blond, stojí o ní snad každý. Kromě toho, že je krásná, je i vtipná, komunikativní a co bych zapírala, je úžasná. A bude se mnou bydlet. Mám jí ráda. A i ona mě - myslí si (na rozdíl od Pana Plachého), že jsem úžasná. Nechci se k Panu Plachému takhle chovat, ale nedaří se mi chovat se jinak. Chtěla bych mu umět dát najevo, kolik pro mě znamená.

A po měsících skoro abstinence jsem si zase otevřela lahev vína a dělá mi to dobře. Otupuje mě to a na chvíli mám pocit, že nemyslím. Potřebuju nemyslet. Alespoň chvíli.

Chaos v hlavě

Co se se mnou děje? Jsem neustále v jednom kole a je to dobře, nestíhám moc přemýšlet. Nechci přemýšlet. Nedokážu si udělat v hlavě pořádek. Stále přemýšlím o Panu Plachém. Začarovaný kruh.

Dneska jsem si psala s Panem Úžasným. Jestli se mnou nechce na oběd. Prý teď toho má moc. A že prý někdy klidně někam zajdeme. Ale že silně pochybuje, že se mi někdy ozve sám od sebe. Ať prý to nechápu tak, že by mu vadila jen představa, že by se mnou měl někam jít a jen to neuměl vypustit z pusy, tak to prý ne. Ale on prostě pochybuje, že by se mi ozval sám od sebe. Na to jsem mu odpověděla, že já taky silně pochybuju, že by se mi ozval sám od sebe, že to tedy zase někdy zkusím a buď se mu to bude hodit nebo ne. Poté se mě zeptal, zda potřebuju peníze. Že by prý potřeboval nějaký překlad z němčiny a do němčiny. Na to jsem mu napsala, že mu ráda podklady přeložím, ale že za to nic nechci, leda mě může pozvat pak na ten oběd. Na to mi odpověděl, že se nechtěl ptát zrovna mě, poněvadž  mu to vlivem situace vážně nepřišlo úplně vhodné. A že ty německy vládnoucí děcka kolem něj jsou úplně nespolehlivý. Zajímavé, s těmi se kamarádí. Je mi z toho tak nějak smutno, na překlad jsem mu dobrá, ale na to, aby se ozval kvůli obědu, tím si jistý není. Přijdu si trochu jako hlupák.

A pak je tu Pan Právník. Těžko říct, do jaké škatulky ho mám zařadit. Známý to není, asi kamarád, byť to je úplně jiná forma kamarádství, než jakou jsem zvyklá. Ale záleží mi na něm. Vážím si ho pro jeho inteligenci, angažovanost a dotahování věcí do konce. Teď má nějaké trable, o kterých nemluví. Nikdy o sobě nemluví. Na týden se sebral a zmizel neznámo kam, všechny povinnosti nechal ladem. Když se včera večer na jedné akci na skok ukázal, první věc, co udělal, když mě viděl, bylo, že mě obejmul a pár sekund mě držel v náručí. U něj naprosto atypické, on, který se brání každé (přílišné) důvěrnosti. Pak se sebral a bez slova rozloučení zmizel. Takhle ho neznám a trochu mě to děsí. A nevím, jak bych mu mohla pomoci. A je mi ho líto. Ale ptát se ho na cokoliv nemá smysl, stejně by mě odmítl. Tak mi jen leží v hlavě a doufám, že to není nic vážného a že to brzy zase bude ten starý rozhodný kluk.

Jinak dneska jsem se díky kamarádce (která u mě snad od nového roku bude bydlet) dostala k pravidelné akci Food Not Bombs, kteří vaří jídlo pro bezdomovce. Původně jsem nikam nechtěla jít a chtěla jsem si odpočinout, ale nakonec mi padal doma strop na hlavu, tak mi to nakonec přišlo vhod. Bylo to super, nejdříve jsme byli pro zeleninu v tržnici. Byla jsem překvapena, že nám prodejci bez problémů dávali zeleninu, většinou tu, která by byla hůře prodejná nebo už nevypadala úplně svěže, a nebo prostě nějakou, aby udělali dobrý skutek. Byla jsem tím mile překvapena. Uvařilo se mnoho litrů jídla, které se během pár minut rozdalo. Měla jsem z celé akce tak dobrý pocit, tak smysluplné. Jeden z bezdomovců mi říkal, že mi to moc sluší. To bylo tak milé. Takže za měsíc zase. Už teď se těším.

Prodloužený víkend s Panem Plachým a co si o tom myslí karty

Prodloužený víkend jsem si užila. Jakpak také ne s tím nádherným počasím a Panem Plachým na horách. Jsem ještě rozpačitější, než jsem byla minulý týden. Je mi s ním krásně. Kromě toho, že začínám zbožňovat jeho dost zvláštní a trochu divný smysl pro humor, baví mě si s ním povídat a je mi příjemné s ním i mlčet. Pan Plachý mě pozval na chalupu s jeho přáteli. Ale abych byla upřímná, zval i jinou naší kamarádku, která ale jet nemohla, přestože s námi by prý jela kamkoliv, jen nevím, jestli myslela s námi všemi nebo jen s Panem Plachým (začínám být paranoidní). Všichni si tam mysleli, že jsme pár a on nic nevyvracel. Vyfasovali jsme společnou postel a bohužel na mě nic nezkusil. Ale ani já na něho ne. Přesto bylo krásné poslední věc večer slyšet jeho dobrou noc a první věc po ránu vidět, jak otvírá oči, pak se na mě usměje a potichu řekne ahoj. Měla jsem strašnou chuť ho je obejmout, jen se ho pohladit. Ani jedno jsem neudělala. Pokaždé, když mě vyhledal očima nebo já jeho, se na mě usmál odzbrojujícím úsměvem. A také jsem bohužel již podruhé viděla v jeho očích bolest, hlubokou a nefalšovanou. Poprvé, když jsem tuhle bolest v jeho očích četla, tehdy jsem mu úplně propadla. Tentokrát jsem už věděla, co tam najdu a bylo mi ho neskutečně líto. A přesto jsem ho nedokázala ani pohladit po ruce. Bylo mi mizerně, protože jsem ho donutila se vrátit. Přejeli jsme kočku. Donutila jsem ho vrátit se, abych zjistila, zda je mrtvá nebo zda se jí třeba ještě dá  pomoci. Nebyla to kočka, ale veverka a měla to chuděra za sebou, ležela tam uprostřed silnice bříškem nahoru. Byl to smutný pohled. On tím trpěl. Už když se vracel jsem mu v očích četla, že to dělá jen kvůli mně a že je bezradný. 

Večer mi to nedalo a vyložila jsem si karty. Snažím se to nedělat příliš často a taky si nejsem vždy jistá tím, co mi karty chtějí říct. Ale byla jsem natolik bezradná, že jsem se ke kartám přece jen uchýlila.Takže tady v krátkosti výklad. V momentální situaci je cítit beznaděj. Strach a analyzování věcí pořád dokola, přemýšlení o budoucnosti, což mi nedovolí se soustředit na současnost a tu si užívat. Minulost je silně ovlivněna mužem, který je chytrý, rozumný, s úžasným analytickým myšlením, muž, který je mistrem slova. Ale také muž proradný, emocionálně chladný, specialista na překrucování slov druhých a následným používání jich proti nim samotným (ano, je řeč o Oslovi). Karta, která pozitivně ovlivní budoucí vývoj, pomáhá udržet si klidnou mysl a nadhled a pomáhá vyčkat na vyřešení situace. Naopak problematické bude udržet si pozitivní přístup, chybět bude odhodlání riskovat a bude zde problém s vírou ve vlastní intuici.  Dle karet bych se měla obrnit trpělivostí a tu se naučit skloňovat ve všech pádech. Trpělivost a vytrvalost přinášejí úspěch. Patrná snaha o dosažení cíle. Pomalé otvírání se jinému člověku. Narůstání důvěry a duševní spřízněnosti. Přesto zde přetrvává nejistota, zda vše nejsou jen zbožná přání. Opětovný pocit beznaděje, utvrzování se v tom, že vše je marné. Vyčerpávající čekání a doufání. Tahle destruktivní energie by mohla potenciální vztah ohrozit. Další karta ale ukazuje na dosažení dlouho očekávaného a vytouženého. Dojde k dosažení vnitřního klidu a naplnění. Zčeřená hladina se uklidní a dojde k nalezení pocitu domova. Poslední karta ukazuje na citovou rovnováhu a láskyplnou intimitu. Nevím, zda tomu mám věřit. A co vy, věříte kartám?

Nedám sotva nalezenou rovnováhu

Je podzim. A podzim mi svědčí. Cítím se skvěle a užívám si to. Konečně jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak věci jsou a co se kolem mě odehrává. Mám pocit, že jsem našla svou cestu, že se konečně ubírám tím správným směrem. Konečně jsem přestala úpěnlivě někoho hledat. Tedy alespoň jsem si to myslela ještě dneska, teď už si tím nejsem tak úplně jistá. Stále víc se mi líbí jeden kamarád. Obávám se, že tato náklonnost je pouze jednostranná. Není zde jakýkoliv náznak z jeho strany, že by o mě taky stál. Na to mám konec konců talent. Serrlaid stejně říká, že nejsem jeho typ. Budu věřit, že mě to brzy přejde. A že zase brzy najdu svou nedávno nalezenou rovnováhu. Nerada bych o ní přišla sotva jsem ji nalezla. Věřím, že bude stačit se na to párkrát vyspat a jemu půjdu v následujích dnech z cesty. 

Vypadá takhle sen?

Pokud to opravdu všechno dopadne, začnu věřit na zázraky. Před několika měsíci jsem zjistila, že na český trh vstoupí firma, kterou znám a oblíbila jsem si při svých cestách do Německa. Která koresponduje s mým přesvědčením a mými hodnotami. Takže jsem nezaváhala a poslala jsem jim svůj životopis. A nemířila jsem nízko, adresovala jsem to rovnou německému jednateli. Jaké bylo za pár dní moje překvapení, když jsem dostala odpověď od jednatele českého. Odpověď zněla, ať mám nějakou dobu strpení, že ještě nejsou ve fázi hledání zaměstnanců, ale že se mi potom určitě ozvou. Jak slíbili, dodrželi. Zítra to bude 14 dní, co jsem obdržela e-mail, zda bych v následujícím týdnu měla čas na osobní setkání. Popovídání spíš než pohovor dopadl dobře, dneska jsem podala v nynější práci výpověď. A v prosinci nastupuji do nové práce. Nemůžu se dočkat. Dneska jsem měla naprostou krizi a nebyla schopná vůbec pracovat. Takže všichni povinně držte palce, ať se do té doby nic nestane. Tohle je totiž práce mých snů.

Dneska šéfová rovnou rozeslala e-mail, že končím. Jeden z mých nadřízených ze Švýcarska mi poslal e-mail, že je to hodně špatná zpráva pro firmu i náš team. A že doufá, že důvod mého odchodu je pouze ve finanční stránce a nikoliv v ničem jiném. A ať se na něj klidně obrátím. Já teď nevím, co mám dělat. Tuhle novou práci bych rozhodně vzala, i kdybych byla v nynějším zaměstnání více spokojená. Jenže na druhou stranu spokojená už dlouho nejsem. A na vině je hlavně moje šéfová, která v rámci svého strachu všem vždycky všechno  slíbí a na nás za ten rok a půl navalila plno zbytečné práce. Ona je ta, která nás vždycky jako team podrazila, když jsme trvali na dodržování pravidel. Ona je ta, která nás jen demotivuje, místo aby nás motivovala. Neumí vyjádřit ani uznání, pochvaly jsem se od ní nedočkala ani jednou. A nechci odejít a nechat si to pro sebe. Nemyslím si, že by to bylo fér. Není to žádný způsob pomsty, necítím potřebu se mstít, ale prostě si myslím, že je potřeba, aby si svoje chyby uvědomila a začala na nich pracovat. Já jí tohle vytkla před vánoci a za tu dobu neudělala ani nejmenší pokrok, takže se nad tím ani nezamyslela. A mám pocit, že tomuhle člověku, co se mě ptal, dlužím pravdivou odpověď. Původně jsem si myslela, že si promluvím nejdříve se šéfovou, ale vlastně na to nemám chuť, ale taky se mi nechce psát na ni stížnost za jejími zády. Jak z toho ven?

Psí psycholožka

Sešla jsem se s psí psycholožkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat, musela jsem si všechno nechat projít hlavou. Paní psycholožka přišla ke mně domů, Jonase mi máma přivedla. Nejdřív jsme si asi půl hodiny povídali a nakonec nás naložila do auta odvezla do parku, kde se vždycky pohybuje velké množství psů. Já jsem se pohybovala na pokraji zhroucení. Klepala jsem se a málem umřela strachy. Nicméně pes, jak vycítil její klid, byl úplně v pohodě. Celou hodinu a půl si pobíhal mezi všemi psy, byl na volno a byl naprosto spokojený a nadšený. A já taky. Jenže jen do doby, než jsem si uvědomila, že nejsem schopná toho mu to dopřát. 

Prý s Jonasem není nic moc v nepořádku, ty drobnosti v jeho chování se dají jednoduše odstranit. Ale to se tolik nedá říct o mých panických atacích. Prý to může trvat i několik měsíců, než se svých strachů zbavím. Do té doby nemá cenu snažit se pracovat se psem. Prý by to nemělo moc smysl. Takže začínám já s terapií a až budu v pohodě já, začneme pracovat i se psem. Stejně jsem si dlouho říkala, že by mi terapie pomohla.

Jak paní psycholožka řekla, on mě Jonas zachrání, protože nebýt jeho, k ničemu bych se neodhodlala.

Je na čase bojovat

Tohle je můj pes. Miluju ho nade vše. Mám ho z útulku, vzali jsme si ho s bývalým před téměř šesti lety. Osel odešel a opustil nás oba. A tak jsem zůstala já a Myšák sami. Ale kvůli tomu to nepíšu.

Myšák je plašan a srab od té doby, co ho mám. Vyhozený vánoční stromeček vyštěkával asi 15 minut a dalších 15 jsem ho přesvědčovala, že můžeme projít kolem, aniž by se mu cokoliv stalo. Někdy ho moucha dokáže zahnat do koupelny a tam pak sedí přesně jako na obrázku se zvednutou packou. Když se bojí, sedí se zvednutou packou. Vyšší "level" už je jen sezení a klepání se. Ale Myšákův největší strach je ze psů a to hlavně větších. Vždycky se jich bál a od té doby, co ho pokousal pittbull se jich začal bát ještě víc. A tady nastal ten zásadní problém. Já to psychicky neunesla stejně jako on. Ten strach v nás obou narůstal postupně a jak už to tak mezi pánem a psem bývá, já svůj přenáším na něj. Dostali jsme se tedy do takové ošklivé spirály, kdy on byl stále agresivnější, já na to reagovala ještě větším strachem, na což Myšák reagoval ještě větší agresí. Myšák na psy vrčí a startuje po nich ze strachu. Takže naše procházky byli stále kratší, já byla stále opatrnější, až jsem se jednou probudila a zjistila, že prostě s ním nedokážu vyjít ven. Od té doby je Myšák u našich a já za ním jen chodím na návštěvu. Tohle se stalo už před více než rokem.

Nebyla jsem schopná se svému strachu postavit, vždycky jsem selhala. Ten víkend, co jsem ho měla na zkoušku u sebe před několika měsíci dopadl tak, že jsem z paniky zvracela a po těch dvou dnech byla zralá na psychiatra. Klasické návaly paniky se studeným potem po zádech nebo naopak návaly horka. Třes a nadměrné pocení. Bílo před očima a skoro omdlení. Od té doby jsem to nedokázala zopakovat. Moji rodiče mi taky moc oporou nejsou, o psa se sice suprově starají, ale mně nijak nepomohli (ostatně jako s žádným mým problém, co jsem kdy měla, ale to je na jiné povídání) se z toho dostat. Minulý týden jsem se odhodlala a zavolala psí psycholožku, která s námi oběma bude pracovat. Zítra máme úvodní sezení. Já a Myšák. Mám strašný strach, bojím se, že to nezvládnu.

Nejhorší na tom všem je, samozřejmě kromě toho, že tím trpím nejen já, ale hlavně pes, je to, že mám strašný pocit selhání. Nedokážu si odpustit, že jsem to nezvládla. Že jsem Myšáka odložila. Selhala jsem úplně nejvíc, jak jen to šlo. A teď se bojím, že to nezvládnu. Strašně moc bych chtěla mít Myšáčka zase u sebe, chtěla bych mu ještě dát všechno to, co jsem mu v posledních pár letech kvůli své neschopnosti upřela. Chtěla bych s ním podnikat dlouhé výlety, které už pár let nezažil. Mám obrovské výčitky svědomí. Přijdu si odsouzeníhodná. Já sama jsem sevuž dávnou odsoudila. Nedokážu si odpustit. Strašně moc si přeju, abychom to, abych já to zvládla. Prosím, držte nám palce. Minimálně Myšák si to zaslouží.

Den, který mi zkazil náladu

Je mi nějak smutno. Včera mi spolubydlící oznámila, že se k prvnímu září stěhuje. Pak nastalo dohadování o penězích. Já chci, aby mi zaplatila nájem na září, ona nechce, tedy minimálně ne celý. Tak jsem jí říkala, že běžná je dvou měsíční výpovědní lhůta a že jsem ji na to upozorňovala, když se ke mně stěhovala. Což je pravda. Ale nemám na to žádný papír, smlouvu nemáme. Nějak si myslím, že mezi kamarády se to nenosí. Nakonec mi slíbila, že září zaplatí, byť ne najednou. Jestli to doopravdy udělá se teprve ukáže.

Dosáhla jsem svého. Tak proč mám z toho celého tak špatný pocit? Vadí mi, že k téhle diskuzi muselo vůbec dojít. Na začátku jsme se jasně dohodly na pravidlech a tak vycházím z toho, že i druhá strana je bude respektovat. Její jednání nebylo fér a ona to věděla a přesto to zkusila. Snažila se využít situace na můj úkor. Zřejmě jsem hloupá, ale vždy se chovám férově, držím sliby a naivně doufám, že i ostatní budou. Takže třeba můj bývalý spolubydlící mi dluží za tři nájmy a stále se nemá k tomu, aby mi to začal splácet. Mám pocit, že se nechávám využívat.

Ráda bych ve svém věku bydlela sama, ale ať počítám, jak počítám, tenhle byt sama neutáhnu. Sice to zkusím, ale obávám se, že je to nereálné. Takže zase budu shánět někoho nového. Ono s někým se sžít není úplně jednoduché a už jen při té představě se ve mně všechno bouří. A ať se situace vyřeší jakkoliv, není to optimální a stejně s tou situací nebudu úplně spokojená. Prostě potřebuju lépe placenou práci. Sice to je jeden z mých úkolů na to-do listu, ale nechtěla jsem to řešit tak překotně. Nevím přesně, jak tuhle situace řešit a věřím tomu, že v následujících dnech si v hlavě udělám trochu pořádek.

Celá tahle situace mě ale ve svém důsledku zase přivádí k tomu, že kdybych nebyla sama, tyhle problémy bych vůbec nemusela řešit. Na nájem bychom byli dva, jídlo pro dva nikdy nestojí dvojnásobek toho, co pro jednoho, ale to hlavní a zásadní vidím v tom, že bych neměla pocit takového strašného osamocení. Přála bych si o někoho se opřít. Jen vědět, že tu pro mě někdo je by mi hodně pomohl.

Jenže zatím se nedokážu otevřít. Po svém posledním vztahu, který skončil fiaskem a který jsem hodně dlouho zpracovávala, zjišťuji, že jsem si kolem sebe vybudovala vysokou hradbu, za kterou nikoho nepustím. A i když si to včas uvědomím, nedokážu se donutit ji začít bořit. Jsem přeborník na stavění obranných valů, ale bořit je v časech míru mě nikdo nenaučil. Nedávno jsem potkala jednoho cizince. Cizinec je ztělesněním všeho, co u chlapa hledám. Celý víkend jsem z něho nedokázala odtrhnout oči. Ale už jsem nedokázala dát ani v nejmenším najevo, že se mi líbí. Bavila jsem se s ním, smála jsem se s ním, ale nedokázala jsem si dovolit si ani náznak flirtu. Bála jsem se zklamání, odmítnutí a hlavně jsem si celou dobu říkala, jak by kluk jako on mohl něco vidět na někom jako jsem já. On může přece mít každou holku jakou si zamane. Tak proč by pro boha měl chtít mě. A já si od té doby vyčítám, jak jsem se chovala a vymýšlím, jak se s ním spojit. Když už on asi dávno neví, kdo jsem a že vůbec existuju. Ke všemu ve mně hlodá fakt, že je přece chlap, tak pokud by chtěl a měl zájem, určitě by si našel možnost, jak mě kontaktovat (a ta možnost je, neboť máme společného kamaráda). Takže si říkám, proč bych se měla snažit já. Prý přijde jiný cizinec a já budu připravená, říká Seŕrlaid. Kéž by měla pravdu. Moc bych si přála, aby se to konečně zlomilo.

Každý by měl dostat druhou šanci

O víkendu jsem se na Trutnově potkala s člověkem, který byl kdysi mým hodně dobrým kamarádem. Pak uvěřil některým lžím, které o mně rozšířili jiní. A zmizel mi ze života. Já pak vzdala pokusy o vysvětlování a napravování a to jsem se až po letech dozvěděla, co mu napovídal švagr. Nicméně tady za mnou přišel, sám, bez kamarádů, aby mi řekl, že mu umřel táta. Že prý si nepřeje, abych se to dozvěděla od někoho jiného. Seděli jsme tam dobrou hodinu a povídali si. Ptal se na mé rodiče a říkal, ať se hlavně my všichni držíme, že by další špatné zprávy neunesl. Nakonec mě prosil, ať se mu někdy ozvu. S dovětkem co jsme si, to jsme si. Myslím, že si každý zaslouží druhou šanci. Nevím, jestli mezi námi někdy může být to co dřív, ale zkusím udělat maximum, abychom k sobě zase našli cestu. Asi to bude chtít čas, asi to bude chvíli trvat, ale nemůžu odepsat ty doby, kdy jsme si byli hodně blízcí, skoro jako brácha se ségrou. Jen mi je líto, že to musela být takováhle situace, která mu otevřela oči. Proč až takovéhle situace donutí člověka prozřít?

O Vráně

Mohla bych toho o Vráně napsat mnoho. Přece jen se Vrána už po světě nějakou tu chvíli proletuje. Ale nenapíšu a nechám vás, ať si na Vránu uděláte názor sami. Jsem si naprosto jistá, že ji stejně uvidíte úplně jinak než jak vidí ona sama sebe.