Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Prosba o radu

Prosím, potřebuji poradit. Jak docílit po emailech nebo smskách toho, aby na mě chlap nezapomněl? A to po dobu 2 měsíců. Se "Jsem v Mnichově, mám se dobře a chybíš mi" si nevystačím. Děkuji všem.

Krásný a potetovaný

Poslední dny byly poněkud turbulentní. Takže teď sedím v Mnichově, ve svém dočasném domově, kde strávím dva měsíce. Dnes jsem dorazila a zítra hurá do práce. Jsem napnutá, zvědavá a trochu se bojím. Uvidíme, jak to půjde. Ale na práci se těším a věřím, že všechno bude v pohodě. Dorazila jsem odpoledne a teď přemýšlím, jestli se půjdu ještě dneska projít nebo to nechám až na zítra. Ale jsem hodně unavená, takže si myslím, že to nechám na zítra a dneska si půjdu brzy lehnout, možná si pustím nějaký film. Na dnešek jsem spala možná hodinu a půl. A na vině nebyla cestovní horečka, ale Anarchista.

S Anarchistou jsem byla ve středu na koncertě a byl to podařený večer. Pak mě šel doprovodit hezký kousek cesty na autobus. Dostala jsem od něj na rozloučenou pusu, ne polibek, ale také ne jen takovou tu kamarádskou pusu na tvář. A k tomu neurčité rozloučení, že se zase někdy uvidíme, třeba na vaření s FNB. Pak jsme si vyměnili pár neurčitých smsek a já byla přesvědčená, že už o něm pěkně dlouho neuslyším a že se leda někdy časem náhodně potkáme. Jaké bylo moje překvapení v sobotu, když jsem od něj dostala zprávu, že má volný den a jde vařit, jestli nechci taky dorazit. Po tom fiasku s Panem Plachým večer před tím mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že budu muset odříct, protože musím balit. Naštěstí jsem měla velkou podporu v Seŕrlaid, která se mnou zabalila, uvařila mi jídlo a ještě mi připravila svačinu do vlaku. Anarchistovi jsem odepsala, že bohužel nemohu, že musím balit. A on, ať si z toho nedělám hlavu, že snad nejedu druhý den. Tak jsem mu napsala, že právě že jedu. Okamžitě se mi ozval zpátky, že jestli mám v plánu rozlučkovou akci, rád by se přidal. Odpověděla jsem mu podle pravdy, že budu doma se Seŕrlaid a s Calwen, takže pokud mu nevadí babinec, že budu ráda, když se přidá. Přidal. Byl okouzlující a byla s ním zábava. Stalo se to, když šly holky na střechu, Calwen na cigárko a Seŕrlaid mi nechávala trochu prostoru, abych mohla být s Anarchistou sama. Chtěl ukázat byt a najednou jsme se líbali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Tedy vím, prostě jsem ho políbila. Pak jsme tam ještě nějakou chvíli seděli všichni a já už pak holky začala jemně vyhazovat. Seŕrlaid naštěstí byla dost duchapřítomná, že vše správně pochopila a odtáhla s sebou i Calwen, která nevypadala, že by se měla k odchodu. Do pěti minut jsme byli nazí v posteli. Výsledkem byla právě ona hodina a půl spánku.

Říkal mi věci, které jsem už roky neslyšela. Říkal, že jsem nádherná. Že nechápe, že tak hezká a chytrá holka jako já nikoho nemá. Že jsem skvělá. A celou noc mě objímal. Pak mě šel vyprovodit na vlak. Seděl proti mě a čekal se mnou, než bude vlak odjíždět. Říkal mi hezké věci a pak najednou, že se na něj nemám moc upínat, že se ještě nechce vázat. A také mi zopakoval, že je o něj zájem. Tak jsem mu i já zopakovala, že to naprosto chápu. A že opravdu nemůže po jedné noci čekat, že se na něj budu upínat, že to není můj styl. A pak zase vyzvídal, proč že jsem sama. Tak jsem mu řekla, že prostě jen nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama. A že jsem prý podle kamarádek moc vybíravá a že na tom asi bude něco pravdy. Copak jsem mu mohla říct, že o mě chlapi nestojí, když si myslí, že chlapi mi leží u nohou a že se můžou přetrhnout, aby dělali to, na co si já jen pomyslím. Pak se mě ptal, jestli je to tím, že se mě chlapi bojí. Na oplátku jsem se ho optala, zda mu snad připadím tak drsná. On že ne, že to ale holky večer říkaly (říkaly, obě a to dost jednohlasně. Tímto díky!). Říkal, že jsem jen upřímná. Jemu se to prý líbí. Říkal, že se mu bude stýskat. Že přece na sebe máme email a telefon. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek přes okénko a byl pryč. Bojím se, že dva měsíce jsou moc dlouhá doba, aby mě udržel v hlavě. Je to po člověk, který mě opravdu zaujal. U kterého jsem dokázala dát najevo, že se mi líbí a nepřišlo mi to divné. Včera jsem měla oči jen pro něj a on vlastně taky jen pro mě. Asi jsem se zamilovala. Nechci ale moc přemýšlet o všech kdyby, tak doufám, že nebudu mít moc čas.

Nejsem dost silná a nikdo to nevidí

Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.

Koncert, alkohol a dobrá nálada

Včera večer koncert, Heaven Shall Burn. Byl to báječný večer. Koncert byl úžasný, ale ten zbytek kolem ještě víc. Ano, po dlouhé době jsem pila a to že celkem dost. Ale byla jsem v dobrém rozmaru, byla jsem milá, roztomilá a také středem pozornosti. Metalista mi tvrdil, že jsem přitažlivá (v jakém kontextu? už nevím...). Potkala jsem tam Anarchistu, kterého znám na jedné akci. Krásný, milý kluk. Normálně bych za ním možná ani nešla, ale jak jsem byla v náladě, přišla jsem za ním a hned, my se známe, viď? Koukal na mě, nevím, jestli mě poznal. Já mu říkala, že přijdu na to, odkud. A pak jsem si vzpomněla. Celý večer už se ode mě nehnul. Nebo já od něj? Myslím, že to bylo oboustranné, nechal odejít i své kamarády a zůstal se mnou. Nakonec se i všichni ostatní známí a kamarádi vytratili a já tam zůstala jen s Metalistou a Anarchistou. Metalista mi nabídl, že mě doprovodí domů. A Anarchista se přidal. Myslín, že Metalistovi to nebylo úplně po chuti, ale byla to pěkná 30-ti minutová procházka nocí, s kluky byla sranda a já alespoň vystřízlivěla. Před domem jsem oba líbla na tvář, poděkovala jim za doprovod a přenechala je svému osudu. Ale mé ego se cítilo dobře. Poctěno. Jak jen je to dlouho, co mě někdo doprovodil domů? A včera jsem měla rovnou dvojitý doprovod. Je mi dobře.