Vypadá takhle sen?

Pokud to opravdu všechno dopadne, začnu věřit na zázraky. Před několika měsíci jsem zjistila, že na český trh vstoupí firma, kterou znám a oblíbila jsem si při svých cestách do Německa. Která koresponduje s mým přesvědčením a mými hodnotami. Takže jsem nezaváhala a poslala jsem jim svůj životopis. A nemířila jsem nízko, adresovala jsem to rovnou německému jednateli. Jaké bylo za pár dní moje překvapení, když jsem dostala odpověď od jednatele českého. Odpověď zněla, ať mám nějakou dobu strpení, že ještě nejsou ve fázi hledání zaměstnanců, ale že se mi potom určitě ozvou. Jak slíbili, dodrželi. Zítra to bude 14 dní, co jsem obdržela e-mail, zda bych v následujícím týdnu měla čas na osobní setkání. Popovídání spíš než pohovor dopadl dobře, dneska jsem podala v nynější práci výpověď. A v prosinci nastupuji do nové práce. Nemůžu se dočkat. Dneska jsem měla naprostou krizi a nebyla schopná vůbec pracovat. Takže všichni povinně držte palce, ať se do té doby nic nestane. Tohle je totiž práce mých snů.

Dneska šéfová rovnou rozeslala e-mail, že končím. Jeden z mých nadřízených ze Švýcarska mi poslal e-mail, že je to hodně špatná zpráva pro firmu i náš team. A že doufá, že důvod mého odchodu je pouze ve finanční stránce a nikoliv v ničem jiném. A ať se na něj klidně obrátím. Já teď nevím, co mám dělat. Tuhle novou práci bych rozhodně vzala, i kdybych byla v nynějším zaměstnání více spokojená. Jenže na druhou stranu spokojená už dlouho nejsem. A na vině je hlavně moje šéfová, která v rámci svého strachu všem vždycky všechno  slíbí a na nás za ten rok a půl navalila plno zbytečné práce. Ona je ta, která nás vždycky jako team podrazila, když jsme trvali na dodržování pravidel. Ona je ta, která nás jen demotivuje, místo aby nás motivovala. Neumí vyjádřit ani uznání, pochvaly jsem se od ní nedočkala ani jednou. A nechci odejít a nechat si to pro sebe. Nemyslím si, že by to bylo fér. Není to žádný způsob pomsty, necítím potřebu se mstít, ale prostě si myslím, že je potřeba, aby si svoje chyby uvědomila a začala na nich pracovat. Já jí tohle vytkla před vánoci a za tu dobu neudělala ani nejmenší pokrok, takže se nad tím ani nezamyslela. A mám pocit, že tomuhle člověku, co se mě ptal, dlužím pravdivou odpověď. Původně jsem si myslela, že si promluvím nejdříve se šéfovou, ale vlastně na to nemám chuť, ale taky se mi nechce psát na ni stížnost za jejími zády. Jak z toho ven?

Psí psycholožka

Sešla jsem se s psí psycholožkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat, musela jsem si všechno nechat projít hlavou. Paní psycholožka přišla ke mně domů, Jonase mi máma přivedla. Nejdřív jsme si asi půl hodiny povídali a nakonec nás naložila do auta odvezla do parku, kde se vždycky pohybuje velké množství psů. Já jsem se pohybovala na pokraji zhroucení. Klepala jsem se a málem umřela strachy. Nicméně pes, jak vycítil její klid, byl úplně v pohodě. Celou hodinu a půl si pobíhal mezi všemi psy, byl na volno a byl naprosto spokojený a nadšený. A já taky. Jenže jen do doby, než jsem si uvědomila, že nejsem schopná toho mu to dopřát. 

Prý s Jonasem není nic moc v nepořádku, ty drobnosti v jeho chování se dají jednoduše odstranit. Ale to se tolik nedá říct o mých panických atacích. Prý to může trvat i několik měsíců, než se svých strachů zbavím. Do té doby nemá cenu snažit se pracovat se psem. Prý by to nemělo moc smysl. Takže začínám já s terapií a až budu v pohodě já, začneme pracovat i se psem. Stejně jsem si dlouho říkala, že by mi terapie pomohla.

Jak paní psycholožka řekla, on mě Jonas zachrání, protože nebýt jeho, k ničemu bych se neodhodlala.

Je na čase bojovat

Tohle je můj pes. Miluju ho nade vše. Mám ho z útulku, vzali jsme si ho s bývalým před téměř šesti lety. Osel odešel a opustil nás oba. A tak jsem zůstala já a Myšák sami. Ale kvůli tomu to nepíšu.

Myšák je plašan a srab od té doby, co ho mám. Vyhozený vánoční stromeček vyštěkával asi 15 minut a dalších 15 jsem ho přesvědčovala, že můžeme projít kolem, aniž by se mu cokoliv stalo. Někdy ho moucha dokáže zahnat do koupelny a tam pak sedí přesně jako na obrázku se zvednutou packou. Když se bojí, sedí se zvednutou packou. Vyšší "level" už je jen sezení a klepání se. Ale Myšákův největší strach je ze psů a to hlavně větších. Vždycky se jich bál a od té doby, co ho pokousal pittbull se jich začal bát ještě víc. A tady nastal ten zásadní problém. Já to psychicky neunesla stejně jako on. Ten strach v nás obou narůstal postupně a jak už to tak mezi pánem a psem bývá, já svůj přenáším na něj. Dostali jsme se tedy do takové ošklivé spirály, kdy on byl stále agresivnější, já na to reagovala ještě větším strachem, na což Myšák reagoval ještě větší agresí. Myšák na psy vrčí a startuje po nich ze strachu. Takže naše procházky byli stále kratší, já byla stále opatrnější, až jsem se jednou probudila a zjistila, že prostě s ním nedokážu vyjít ven. Od té doby je Myšák u našich a já za ním jen chodím na návštěvu. Tohle se stalo už před více než rokem.

Nebyla jsem schopná se svému strachu postavit, vždycky jsem selhala. Ten víkend, co jsem ho měla na zkoušku u sebe před několika měsíci dopadl tak, že jsem z paniky zvracela a po těch dvou dnech byla zralá na psychiatra. Klasické návaly paniky se studeným potem po zádech nebo naopak návaly horka. Třes a nadměrné pocení. Bílo před očima a skoro omdlení. Od té doby jsem to nedokázala zopakovat. Moji rodiče mi taky moc oporou nejsou, o psa se sice suprově starají, ale mně nijak nepomohli (ostatně jako s žádným mým problém, co jsem kdy měla, ale to je na jiné povídání) se z toho dostat. Minulý týden jsem se odhodlala a zavolala psí psycholožku, která s námi oběma bude pracovat. Zítra máme úvodní sezení. Já a Myšák. Mám strašný strach, bojím se, že to nezvládnu.

Nejhorší na tom všem je, samozřejmě kromě toho, že tím trpím nejen já, ale hlavně pes, je to, že mám strašný pocit selhání. Nedokážu si odpustit, že jsem to nezvládla. Že jsem Myšáka odložila. Selhala jsem úplně nejvíc, jak jen to šlo. A teď se bojím, že to nezvládnu. Strašně moc bych chtěla mít Myšáčka zase u sebe, chtěla bych mu ještě dát všechno to, co jsem mu v posledních pár letech kvůli své neschopnosti upřela. Chtěla bych s ním podnikat dlouhé výlety, které už pár let nezažil. Mám obrovské výčitky svědomí. Přijdu si odsouzeníhodná. Já sama jsem sevuž dávnou odsoudila. Nedokážu si odpustit. Strašně moc si přeju, abychom to, abych já to zvládla. Prosím, držte nám palce. Minimálně Myšák si to zaslouží.