- Po měsících jsem se opila. A prolomila tak několika měsíční naprostou abstinenci. Sice mě celý den bolí hlava, ale tentokrát jsem za to vděčná. Mezi mnou a Spolubydlící se táhl už několik týdnů spor, který nás obě dvě dost vyčerpával. Ten problém, když spolu pracujete a vznikne pracovní spor, který se pak přenese i do privátní roviny. Včera jsme si to konečně vyříkaly. Nebylo to moc hezké, já brečela, ona skoro, ale nakonec je vzduch čistý. A já jsem šťastná, že zase spolu můžeme normálně mluvit.
- Stesk po Právníkovi. A nutnost se od něj držet co nejdál. Což se jednoduše řekne, ale hůře dělá, když je tu projekt, na kterém spolu pracujeme. A musíme spolupracovat. Někdy se mi daří lépe držet si ho od těla, někdy hůře.
- To, když se dozvíte, že kamarádka, které věříte a ona přesně ví o vašich citech, udělá něco, co vás zraní. A ještě se to dozvíte od někoho dalšího. Spolubydlící mi včera řekla, že se jí nelíbilo, jak se vůči mně tahle kamarádka zachovala, že na jedné schůzce, na které jsem nebyla, se s Právníkem navzájem dotýkali nohami. Záměrně, ne nějakou náhodou. Vím, je to banalita, ale přesto to zabolí, když přesně ví, co k němu cítím. Na něj jsem se s radostí naštvala, ale na ní nechci, mám ji ráda. Asi bych se jí na to měla zeptat, jak to bylo, třeba to jen Spolubydlící špatně vyhodnotila, ale nemám sílu. A vlastně nemám ani chuť. Vím, že mě Spolubydlící přes veškeré její chyby má ráda a že když má pocit, že se někdo vůči mně nechová fér, dokáže se na něj naštvat mnohem víc, než bych se vůbec dokázala naštvat já. Takže si radši říkám, že celou situaci jen přecenila a dost nafoukla.
Ráno proběhlo chaotické balení na služební cestu, teď sedím na hotelu a přemýšlím, co dál.
