Tak jsem to rozsekla!

Tak jsem to rozsekla a s Anarchistou jsem se rozešla. Je mi sice smutno, mám ho pořád ráda, ale vím, že je to dobré rozhodnutí. A nepřijde mi fér ho vodit za nos, protože vím, že si s ním budoucnost nedokážu představit. A také jsem necítila, to co bych cítit měla / chtěla. Nějak se city vytratily, což je v tak krátké době trochu smutné. A hlavně vím, že svým negativismem by mě stáhl dolů. S tím, jak inklinuji k depresím a sama mám často problém se motivovat a být pozitivní, by mě to dlouhodobě nesvědčilo. Nemůžu mu to vyčítat, je to jeho povaha, jenže bohužel nefunguje s povahou mojí. Potřebuji někoho vedle sebe o koho se můžu opřít. V tomhle vztahu jsem měla kalhoty já a to mi nesvědčí. A v dlouhodobém horizontu by to nesvědčilo ani jemu. Ke všemu po tom výletě s Právníkem jsem si uvědomila, že se mi po Anarchistovi zdaleka tolik nestýská jak by mělo. A že kdybych ho opravdu milovala, s Právníkem by se tohle nestalo. Takže mi přišlo jen fér se s Anarchistou rozejít. Je mi to líto. A hlavně je mi líto jeho. Ale kdybych mu něco nalhávala, lépe by se necítil. Řekl, že se ozve příští týden a dořešíme zbytek věcí. Nejsem na vztahy dělaná a asi bych měla zůstat maximálně u vztahů mileneckých.

Co se to s Vránou děje?

Výborně. Začíná to být ještě zajímavější. Vážně se musím smát. Nedávno jsem někde byla s právníkem a pár dalšími lidmi. Večer u ohýnku si sedl vedle mě a objal mě. Nakonec jsem ležela vedle něj a on mě objímal a hladil. Strávili jsme takhle několik hodin, bavíc se s ostatními. Každý jsme šli spát do vlastní postele. Nicméně ráno to pokračovalo dál. Když jsem seděla na lavičce, sedl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Nakonec jsme se šli projít, jen já a on. Stáli jsme na krásném místě, s výhledem do krajiny. Objal mě a řekl: "Vráno, já ti to nechci nějak zkazit s Anarchistou. Neboj, nebude to mít pokračování. Ale rád se k tobě tulím." Já jsem mu řekla, že nezávisle na něm nevím, co a jak s Anarchistou bude dál. Že nemám vůbec sílu teď nic řešit a že mě celkem uklidňuje, že nechce nic víc. A pak jsme si dlouho povídali o našich rodinách, o práci a dalších věcech. Tedy, nechala jsem hlavně mluvit jeho, on není z těch, kteří se otevřou a já nechtěla zkazit ten okamžik, kdy má chuť povídat. Mně poslední dobou říká hodně věcí a dokonce se mnou některé věci konzultuje. Zajímá ho můj názor a občas na něj dokonce i dá. Po cestě domů jsme řešili hlavně pracovní záležitosti, já mu ležela hlavou v klíně a on mě celou dobu hladil. A byla jsem šťastná. Mám teď v hlavě chaos a i přes to, že nepadla ani pusa, mám pocit zrady. Co bude následovat dál?

A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.