O víkendu jsem se na Trutnově potkala s člověkem, který byl kdysi mým hodně dobrým kamarádem. Pak uvěřil některým lžím, které o mně rozšířili jiní. A zmizel mi ze života. Já pak vzdala pokusy o vysvětlování a napravování a to jsem se až po letech dozvěděla, co mu napovídal švagr. Nicméně tady za mnou přišel, sám, bez kamarádů, aby mi řekl, že mu umřel táta. Že prý si nepřeje, abych se to dozvěděla od někoho jiného. Seděli jsme tam dobrou hodinu a povídali si. Ptal se na mé rodiče a říkal, ať se hlavně my všichni držíme, že by další špatné zprávy neunesl. Nakonec mě prosil, ať se mu někdy ozvu. S dovětkem co jsme si, to jsme si. Myslím, že si každý zaslouží druhou šanci. Nevím, jestli mezi námi někdy může být to co dřív, ale zkusím udělat maximum, abychom k sobě zase našli cestu. Asi to bude chtít čas, asi to bude chvíli trvat, ale nemůžu odepsat ty doby, kdy jsme si byli hodně blízcí, skoro jako brácha se ségrou. Jen mi je líto, že to musela být takováhle situace, která mu otevřela oči. Proč až takovéhle situace donutí člověka prozřít?
Tiež mám takú kamarátku... 2 roky nič a pred týždňom sa mi ozvala, tak nám obom prajem, nech nám to vyjde :)
OdpovědětVymazatDržím palce :-)
VymazatProtože teprve potom si člověk uvědomí, jak jsou některé věci malicherné a zbytečné. Že za hrdost a ego si ti nikdo nic nedá, že hrdost a ego tě neučiní šťastným, že hrdost a ego jsou falešné mince, které ti nikde nevezmou.
OdpovědětVymazatAno, malicherné a zbytečné...
Vymazat