O návratu a dalších strastech

Už několikátý den se snažím popsat své pocity a zatím jsem vždy rozepsané řádky zase smazala, protože ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit, jak se cítím a co se se mnou děje. Ono se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou. Momentálně mám ten pocit, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Chtěla bych zůstat tady v Mnichově a zároveň bych chtěla být doma. Zítra mě čeká poslední pracovní den a dneska po cestě z práce mi tekly slzy, protože jsem věděla, že tuhle cestu z práce už nikdy nepůjdu. Ještě teď, když to píšu, se mi svírá žaludek. Všechny ty úžasné lidi, které jsem si oblíbila, tu budu muset nechat. Nikdy jsem nezažila tak otevřené Němce na jaké jsem natrefila tady, kteří byli ochotní se mnou trávit volný čas a vzali mě pod svá křídla. Na druhé straně doma na mě čekají moje aktivity, které jsem nechtěla jen tak nechat být, moje rodina a kamarádi a v neposlední řadě i Anarchista. A ten je ta druhá část mých rozpolcených nálad. Těším se na něj, dokonce se na něj těším moc. Ale také jsem vyděšená ze svých (po)citů k němu. Vyděšená z představy vztahu, z toho, že budu muset dělat kompromisy, že se už nebudu rozhodovat jen sama za sebe a podle svých nálad. A vlastně nevím, jestli se na to cítím. Najednou mám pocit, že je kolem mě tolik hezkých a super kluků a já bych na ně najednou neměla myslet? Když mám chuť flirtovat snad s kýmkoliv? Když se najednou o mě kluci zajímají? Přijde mi to vůči Anarchistovi nefér. Metalista mi dneska napsal, že jsem skvělá, po té, co mi něco v podobném duchu napsal už před pár týdny. A hlavou se mi honí, že je to skvělý, chytrý a vtipný kluk, se kterým se nikdy nenudím. A napadá mě, co by, kdyby. Pozval mě na večeři (jako poděkování za jednu službičku). Já jsem samozřejmě neodmítla. Píšeme si skoro každý den. A pak je tu Franklin, kterého znám jen po internetu, píše mi také každý den a hodně mi připomíná vyjadřováním a chováním Pana Úžasného (a také se s ním zná, ale to jsem mu neprozradila). A mně zase hlodá v hlavě, co by, kdyby. Dále tu je Aktivista a momentálně je sám. Sice za dost nešťastných podmínek, ale přece. Kdysi mi říkal, že mi důvěřuje, že jsem jedna z mála a že na mně obdivuje moji schopnost postavit se věcem čelem. Plánujeme nějaké výlety až se vrátím domů, neboť i on je momentálně bez práce. A mě opět napadá, co by, kdyby. Vlastně s nikým z nich doopravdy asi nechci něco mít, jen se mi zamlouvá ta možnost, že bych mohla. Líbí se mi, že mi muži, kterých si vážím nebo mě na nich něco fascinuje, skládají poklony a je jim dobře v mojí (byť u jednoho jen virtuální) přítomnosti. A tohohle bych se měla vzdát? Jsem asi vážně vadná. Anarchista je úžasný kluk s obrovským srdcem, do kterého už si začlenil i mě, má podobný pohled na svět jako já, jsou pro něj důležitější jiné věci, než ty materiální a skoro bych až řekla, že mě obdivuje. Přemýšlí o tom, co mu říkám a také si to pamatuje. A já nad naším případným vztahem byť jen na sekundu přemýšlím? Já vážně nemůžu být normální.

U řeky

Jdu si takhle z práce domů, přecházím přes most a najednou se mi zachtělo se jít projít. Tak jsem za mostem místo domů zamířila nazdařbůh podél řeky. Slunce hřálo a obloha byla tak modrá, že nakreslit to malíř, považovala bych to za kýč. Seděla jsem tam, obklopena labutěmi a divokými husami. V uších mi zněla Arktika a jiné zvuky zvenčí ke mně nedoléhaly. Několik hus se prudce zvedlo a málem mě skalpovalo. Cítila jsem závan mávání jejich křídel někde nad mojí hlavou. To vše pro to, aby o kousek dál mohly synchronně přistát. I ta máchnutí křídel byla sehraná na sekundu přesně. Ještě než jsem tenhle kousek stihla pochopit, odkudsi se objevil starý pán s vozíkem na kterém měl obrovský pytel. Jen co do něj zabořil obě ruce, odevšud se začali slétávat labutě, husy, kachny i racci. Byla to úžasná podívaná. Po cestě domů jsem orvala něco, co vypadalo a vonělo jako medvědí česnek, asi to byl medvědí česnek, ale prokázala jsem jako srab a odmítla jsem zkoušet, zda moje zdravotní připojištění dodrží co slibuje a nakonec celý svazek letěl do koše. Jediné, co chybělo, byla přítomnost Anarchisty. Určitě by se mu tu líbilo.

Rozpolcená

Tak se mi to tu v Mnichově chýlí ke konci. Ještě 14 dní a pak domů. A čím víc se to blíží, tím víc se mi svírá žaludek. Sama jsem si to vybrala. Mohla jsem tu zůstat déle a asi jsem mohla zůstat natrvalo. Ale chci zpět do Prahy, mám tam své mimopracovní aktivity, mám tam rodinu a přátele a teď tam mám i Anarchistu. Co sice v tuhle chvíli nemám, je práce, ale to se nějak vyřeší, s tím si tolik hlavu nelámu. Zatím. Tak proč mám najednou slzy na krajíčku a svírá se mi žaludek? Sice tu mám milé kolegy a kolegyně, ale těmi to není, lidi zůstanou v srdci (a na facebooku). Jen mě dohnal můj starý sen, který by se tímhle naplnil. Žít v Německu, mít tu super práci a vypadnout z Čech. Můj sen se sice změnil, ale rozloučit se s tím starým, který mě utvářel tolik let, není tak jednoduché. Takže teď jsem ve fázi truchlení. Truchlit je v pořádku, jen tak je možné se úplně rozloučit a plně se soustředit na sen nový.

Autority

Prý mám problém s autoritami a prý jim šlapu na krk, řekla paní co mi míchala kouzelný olejíček v čarodějnickém obchodě. Od té doby se mi tahle věta převaluje v hlavě a pořád se mi vnucuje. A pak ještě ta, že ten olejíček je něžný a jemný, ale že to bude mazec, ale to teď nechme stranou. Takže zpět k těm autoritám.

Jak to tedy s těmi autoritami je? Dospěla jsem k závěru, že mým problémem nejsou autority jako takové. Mým problémem jsou autority (v)nucené, tedy ty formální, prostě ty, které nedokážu jako autority vnímat a přesto se ode mě očekává, že je jako autority budu akceptovat. Nebudu. Tečka. Tohle se se mnou táhne už od útlého dětství. Vlastně to už začalo ve školce, kdy jsem jednu učitelku odmítla poslouchat, prostě proto, že jsem k tomu neviděla důvod. Na střední škole to pravidelně končilo návštěvami mých rodičů ve škole, zhoršenými známkami z chování a celkovou nálepkou nepřizpůsobivá a průseráž (což mi na druhou stranu vyneslo prestiž mezi staršími kluky). V jedné práci mě prý nedostatek respektu vůči šéfovi stál místo a z posledního jsem odešla sama a dobrovolně, protože šéfová mi byla leda pro smích. I v nynější práci jsem se ocitla v situaci, že si s jedním nadřízeným vymezujeme hrací pole.

Přitom nemám potřebu se vymezovat a dokážu se bez problémů podřídit, pokud nadřízeného vnímám jako autoritu. Od těchto lidí se hodně učím a zůstávají ve mně i dlouho poté, co mi zmizí ze života. Pro tyhle lidi jsem ochotná jít třeba do pekel horoucích. Jednou takovouhle autoritou byla moje třídní na střední škole, které se podařilo docílit toho, že mě nevyhodili ze školy a že já odmaturovala. Druhou výraznou osobností v mém životě byl můj první šéf, se kterým mám kontakt do dneška. Při bližším ohledání mají oba dva hodně společného. Oba jsou férový, schopní, vysoce inteligentní a šarmantní. Oba dva si umějí stát za svým a oba dva se nebojí si svoje pravdy prosadit a obhájit. Oba dva jsou takoví, jakou bych chtěla být i já. Přitom se už našlo pár lidí, kteří mi řekli, že vzbuzuji autoritu, že jsou rádi za to, že si umím obhájit svůj názor a že mě respektují. Přesto je autorita často spojená s mocí a já po moci netoužím. Takže ani netoužím být komukoliv autoritou. Budu ráda, když mě lidi budou respektovat a vážit si mých názorů. Ale nepotřebuju nikoho nikam vést.

Zajímalo by mě, jak to máte vy ostatní se vnímáním autorit. Většina lidí nebývá tolik konfliktní a vyhraněná jako já.