Kéž by věděl, kéž by chtěl

Mám  pocit, že se teď nic nedaří. S prací je to špatné, to co bylo domluveno je zatím odloženo na neurčito. Nabídka jít na dva měsíce do Mnichova snad vyjde, ale je to všechno takové vachrlaté a moc nejistot. V nejbližší době, až se tím nějak prokoušu, se snad o tom trochu rozepíšu, teď na to nemám nějak sílu. Jsem z toho tak moc frustrovaná a nevím, co budu dělat dál, že zrovna neoplývám chutí svým pocitům dávat podobu slov.

Co se ale mrzí hodně je zkutečnost, jak se to vyvíjí s Panem Plachým. Tedy spíš nevyvíjí. Ani nevím, zda začal být nejdříve on odměřený, nebo jsem si ho já začala držet od těla nebo jestli si to všechno jen nenamlouvám. Přijde mi, že on si neodpustí chvilku, aby si nepřisadil na můj úkor. A já zase vím, že jsem vůči němu hodně odtažitá. Je mi líto, nakolik mě ignoruje, tak jsem se rozhodla ho ignorovat taky. Chvíli jsem si myslela, že třeba o mě stojí, že by třeba mohl. A ty víkendy strávené s ním byli krásné. Ale pak se (ve mně?) něco zlomilo a teď se ve mně mísí vztek, vzdor a opovržení sama sebou. Zvyk, který se tak nějak zavedl, že s ním na pravidelných pátečních akcích chodím na večeři, jsem porušila a šla s někým jiným. Tenhle pátek na mě reagoval tak podrážděně, že jsem pak už neměla chuť se s ním bavit. Tak už jsem si jen špitala s Právníkem. Bylo mi Pana Plachého trochu líto, seděl tam tak sám, zatímco já jsem se bavila s Právníkem. Právník trval na tom, že jde na večeři tentokrát on se mnou a já jsem za to byla vděčná. Mám Právníka vážně ráda, možná i pro to, že mi tak moc připomíná tátu. A na Pana Plachého asi žárlím, přijde mi, že se nějak moc zajímá o Princeznu. Je krásná, milá, blond, stojí o ní snad každý. Kromě toho, že je krásná, je i vtipná, komunikativní a co bych zapírala, je úžasná. A bude se mnou bydlet. Mám jí ráda. A i ona mě - myslí si (na rozdíl od Pana Plachého), že jsem úžasná. Nechci se k Panu Plachému takhle chovat, ale nedaří se mi chovat se jinak. Chtěla bych mu umět dát najevo, kolik pro mě znamená.

A po měsících skoro abstinence jsem si zase otevřela lahev vína a dělá mi to dobře. Otupuje mě to a na chvíli mám pocit, že nemyslím. Potřebuju nemyslet. Alespoň chvíli.

Chaos v hlavě

Co se se mnou děje? Jsem neustále v jednom kole a je to dobře, nestíhám moc přemýšlet. Nechci přemýšlet. Nedokážu si udělat v hlavě pořádek. Stále přemýšlím o Panu Plachém. Začarovaný kruh.

Dneska jsem si psala s Panem Úžasným. Jestli se mnou nechce na oběd. Prý teď toho má moc. A že prý někdy klidně někam zajdeme. Ale že silně pochybuje, že se mi někdy ozve sám od sebe. Ať prý to nechápu tak, že by mu vadila jen představa, že by se mnou měl někam jít a jen to neuměl vypustit z pusy, tak to prý ne. Ale on prostě pochybuje, že by se mi ozval sám od sebe. Na to jsem mu odpověděla, že já taky silně pochybuju, že by se mi ozval sám od sebe, že to tedy zase někdy zkusím a buď se mu to bude hodit nebo ne. Poté se mě zeptal, zda potřebuju peníze. Že by prý potřeboval nějaký překlad z němčiny a do němčiny. Na to jsem mu napsala, že mu ráda podklady přeložím, ale že za to nic nechci, leda mě může pozvat pak na ten oběd. Na to mi odpověděl, že se nechtěl ptát zrovna mě, poněvadž  mu to vlivem situace vážně nepřišlo úplně vhodné. A že ty německy vládnoucí děcka kolem něj jsou úplně nespolehlivý. Zajímavé, s těmi se kamarádí. Je mi z toho tak nějak smutno, na překlad jsem mu dobrá, ale na to, aby se ozval kvůli obědu, tím si jistý není. Přijdu si trochu jako hlupák.

A pak je tu Pan Právník. Těžko říct, do jaké škatulky ho mám zařadit. Známý to není, asi kamarád, byť to je úplně jiná forma kamarádství, než jakou jsem zvyklá. Ale záleží mi na něm. Vážím si ho pro jeho inteligenci, angažovanost a dotahování věcí do konce. Teď má nějaké trable, o kterých nemluví. Nikdy o sobě nemluví. Na týden se sebral a zmizel neznámo kam, všechny povinnosti nechal ladem. Když se včera večer na jedné akci na skok ukázal, první věc, co udělal, když mě viděl, bylo, že mě obejmul a pár sekund mě držel v náručí. U něj naprosto atypické, on, který se brání každé (přílišné) důvěrnosti. Pak se sebral a bez slova rozloučení zmizel. Takhle ho neznám a trochu mě to děsí. A nevím, jak bych mu mohla pomoci. A je mi ho líto. Ale ptát se ho na cokoliv nemá smysl, stejně by mě odmítl. Tak mi jen leží v hlavě a doufám, že to není nic vážného a že to brzy zase bude ten starý rozhodný kluk.

Jinak dneska jsem se díky kamarádce (která u mě snad od nového roku bude bydlet) dostala k pravidelné akci Food Not Bombs, kteří vaří jídlo pro bezdomovce. Původně jsem nikam nechtěla jít a chtěla jsem si odpočinout, ale nakonec mi padal doma strop na hlavu, tak mi to nakonec přišlo vhod. Bylo to super, nejdříve jsme byli pro zeleninu v tržnici. Byla jsem překvapena, že nám prodejci bez problémů dávali zeleninu, většinou tu, která by byla hůře prodejná nebo už nevypadala úplně svěže, a nebo prostě nějakou, aby udělali dobrý skutek. Byla jsem tím mile překvapena. Uvařilo se mnoho litrů jídla, které se během pár minut rozdalo. Měla jsem z celé akce tak dobrý pocit, tak smysluplné. Jeden z bezdomovců mi říkal, že mi to moc sluší. To bylo tak milé. Takže za měsíc zase. Už teď se těším.