Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.
Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná. Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.
O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.
Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!
