Je mi nějak smutno. Včera mi spolubydlící oznámila, že se k prvnímu září stěhuje. Pak nastalo dohadování o penězích. Já chci, aby mi zaplatila nájem na září, ona nechce, tedy minimálně ne celý. Tak jsem jí říkala, že běžná je dvou měsíční výpovědní lhůta a že jsem ji na to upozorňovala, když se ke mně stěhovala. Což je pravda. Ale nemám na to žádný papír, smlouvu nemáme. Nějak si myslím, že mezi kamarády se to nenosí. Nakonec mi slíbila, že září zaplatí, byť ne najednou. Jestli to doopravdy udělá se teprve ukáže.
Dosáhla jsem svého. Tak proč mám z toho celého tak špatný pocit? Vadí mi, že k téhle diskuzi muselo vůbec dojít. Na začátku jsme se jasně dohodly na pravidlech a tak vycházím z toho, že i druhá strana je bude respektovat. Její jednání nebylo fér a ona to věděla a přesto to zkusila. Snažila se využít situace na můj úkor. Zřejmě jsem hloupá, ale vždy se chovám férově, držím sliby a naivně doufám, že i ostatní budou. Takže třeba můj bývalý spolubydlící mi dluží za tři nájmy a stále se nemá k tomu, aby mi to začal splácet. Mám pocit, že se nechávám využívat.
Ráda bych ve svém věku bydlela sama, ale ať počítám, jak počítám, tenhle byt sama neutáhnu. Sice to zkusím, ale obávám se, že je to nereálné. Takže zase budu shánět někoho nového. Ono s někým se sžít není úplně jednoduché a už jen při té představě se ve mně všechno bouří. A ať se situace vyřeší jakkoliv, není to optimální a stejně s tou situací nebudu úplně spokojená. Prostě potřebuju lépe placenou práci. Sice to je jeden z mých úkolů na to-do listu, ale nechtěla jsem to řešit tak překotně. Nevím přesně, jak tuhle situace řešit a věřím tomu, že v následujících dnech si v hlavě udělám trochu pořádek.
Celá tahle situace mě ale ve svém důsledku zase přivádí k tomu, že kdybych nebyla sama, tyhle problémy bych vůbec nemusela řešit. Na nájem bychom byli dva, jídlo pro dva nikdy nestojí dvojnásobek toho, co pro jednoho, ale to hlavní a zásadní vidím v tom, že bych neměla pocit takového strašného osamocení. Přála bych si o někoho se opřít. Jen vědět, že tu pro mě někdo je by mi hodně pomohl.
Jenže zatím se nedokážu otevřít. Po svém posledním vztahu, který skončil fiaskem a který jsem hodně dlouho zpracovávala, zjišťuji, že jsem si kolem sebe vybudovala vysokou hradbu, za kterou nikoho nepustím. A i když si to včas uvědomím, nedokážu se donutit ji začít bořit. Jsem přeborník na stavění obranných valů, ale bořit je v časech míru mě nikdo nenaučil. Nedávno jsem potkala jednoho cizince. Cizinec je ztělesněním všeho, co u chlapa hledám. Celý víkend jsem z něho nedokázala odtrhnout oči. Ale už jsem nedokázala dát ani v nejmenším najevo, že se mi líbí. Bavila jsem se s ním, smála jsem se s ním, ale nedokázala jsem si dovolit si ani náznak flirtu. Bála jsem se zklamání, odmítnutí a hlavně jsem si celou dobu říkala, jak by kluk jako on mohl něco vidět na někom jako jsem já. On může přece mít každou holku jakou si zamane. Tak proč by pro boha měl chtít mě. A já si od té doby vyčítám, jak jsem se chovala a vymýšlím, jak se s ním spojit. Když už on asi dávno neví, kdo jsem a že vůbec existuju. Ke všemu ve mně hlodá fakt, že je přece chlap, tak pokud by chtěl a měl zájem, určitě by si našel možnost, jak mě kontaktovat (a ta možnost je, neboť máme společného kamaráda). Takže si říkám, proč bych se měla snažit já. Prý přijde jiný cizinec a já budu připravená, říká
