Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.
A kdo je? Nedostatek síly není žádné selhání, tak se za něj nesmíš trestat.
OdpovědětVymazatDíky. Jsem na sebe strašně moc přísná. Musím se naučit být sama k sobě shovívavější!
VymazatTeď už to není aktuální, vím, teď už je líp. Nebo alespoň doufám.
OdpovědětVymazatMožná nejsi dost silná. Ale jsi skvělá a pan Plachý je trouba. To víme obě. Netrestej se. On za to nestojí. Navzdory tomu, že ho mám ráda a že umí být skvělý, je to trouba. I když to, že to říkám já, je poněkud ironické, vzhledem k tomu, jak jsem se od něj nechala rozebrat já, že.
Ano, Pan Plachý je trouba. Ale jsem ráda za to, že mi tahle situace připomněla, že musím být opatrná, že mám tendenci sklouzávat zpátky. A ano, je mi líp, alespoň dneska už ano :-)
Vymazat