Vypadá takhle sen?

Pokud to opravdu všechno dopadne, začnu věřit na zázraky. Před několika měsíci jsem zjistila, že na český trh vstoupí firma, kterou znám a oblíbila jsem si při svých cestách do Německa. Která koresponduje s mým přesvědčením a mými hodnotami. Takže jsem nezaváhala a poslala jsem jim svůj životopis. A nemířila jsem nízko, adresovala jsem to rovnou německému jednateli. Jaké bylo za pár dní moje překvapení, když jsem dostala odpověď od jednatele českého. Odpověď zněla, ať mám nějakou dobu strpení, že ještě nejsou ve fázi hledání zaměstnanců, ale že se mi potom určitě ozvou. Jak slíbili, dodrželi. Zítra to bude 14 dní, co jsem obdržela e-mail, zda bych v následujícím týdnu měla čas na osobní setkání. Popovídání spíš než pohovor dopadl dobře, dneska jsem podala v nynější práci výpověď. A v prosinci nastupuji do nové práce. Nemůžu se dočkat. Dneska jsem měla naprostou krizi a nebyla schopná vůbec pracovat. Takže všichni povinně držte palce, ať se do té doby nic nestane. Tohle je totiž práce mých snů.

Dneska šéfová rovnou rozeslala e-mail, že končím. Jeden z mých nadřízených ze Švýcarska mi poslal e-mail, že je to hodně špatná zpráva pro firmu i náš team. A že doufá, že důvod mého odchodu je pouze ve finanční stránce a nikoliv v ničem jiném. A ať se na něj klidně obrátím. Já teď nevím, co mám dělat. Tuhle novou práci bych rozhodně vzala, i kdybych byla v nynějším zaměstnání více spokojená. Jenže na druhou stranu spokojená už dlouho nejsem. A na vině je hlavně moje šéfová, která v rámci svého strachu všem vždycky všechno  slíbí a na nás za ten rok a půl navalila plno zbytečné práce. Ona je ta, která nás vždycky jako team podrazila, když jsme trvali na dodržování pravidel. Ona je ta, která nás jen demotivuje, místo aby nás motivovala. Neumí vyjádřit ani uznání, pochvaly jsem se od ní nedočkala ani jednou. A nechci odejít a nechat si to pro sebe. Nemyslím si, že by to bylo fér. Není to žádný způsob pomsty, necítím potřebu se mstít, ale prostě si myslím, že je potřeba, aby si svoje chyby uvědomila a začala na nich pracovat. Já jí tohle vytkla před vánoci a za tu dobu neudělala ani nejmenší pokrok, takže se nad tím ani nezamyslela. A mám pocit, že tomuhle člověku, co se mě ptal, dlužím pravdivou odpověď. Původně jsem si myslela, že si promluvím nejdříve se šéfovou, ale vlastně na to nemám chuť, ale taky se mi nechce psát na ni stížnost za jejími zády. Jak z toho ven?