A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.