Už několikátý den se snažím popsat své pocity a zatím jsem vždy rozepsané řádky zase smazala, protože ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit, jak se cítím a co se se mnou děje. Ono se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou. Momentálně mám ten pocit, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Chtěla bych zůstat tady v Mnichově a zároveň bych chtěla být doma. Zítra mě čeká poslední pracovní den a dneska po cestě z práce mi tekly slzy, protože jsem věděla, že tuhle cestu z práce už nikdy nepůjdu. Ještě teď, když to píšu, se mi svírá žaludek. Všechny ty úžasné lidi, které jsem si oblíbila, tu budu muset nechat. Nikdy jsem nezažila tak otevřené Němce na jaké jsem natrefila tady, kteří byli ochotní se mnou trávit volný čas a vzali mě pod svá křídla. Na druhé straně doma na mě čekají moje aktivity, které jsem nechtěla jen tak nechat být, moje rodina a kamarádi a v neposlední řadě i Anarchista. A ten je ta druhá část mých rozpolcených nálad. Těším se na něj, dokonce se na něj těším moc. Ale také jsem vyděšená ze svých (po)citů k němu. Vyděšená z představy vztahu, z toho, že budu muset dělat kompromisy, že se už nebudu rozhodovat jen sama za sebe a podle svých nálad. A vlastně nevím, jestli se na to cítím. Najednou mám pocit, že je kolem mě tolik hezkých a super kluků a já bych na ně najednou neměla myslet? Když mám chuť flirtovat snad s kýmkoliv? Když se najednou o mě kluci zajímají? Přijde mi to vůči Anarchistovi nefér. Metalista mi dneska napsal, že jsem skvělá, po té, co mi něco v podobném duchu napsal už před pár týdny. A hlavou se mi honí, že je to skvělý, chytrý a vtipný kluk, se kterým se nikdy nenudím. A napadá mě, co by, kdyby. Pozval mě na večeři (jako poděkování za jednu službičku). Já jsem samozřejmě neodmítla. Píšeme si skoro každý den. A pak je tu Franklin, kterého znám jen po internetu, píše mi také každý den a hodně mi připomíná vyjadřováním a chováním Pana Úžasného (a také se s ním zná, ale to jsem mu neprozradila). A mně zase hlodá v hlavě, co by, kdyby. Dále tu je Aktivista a momentálně je sám. Sice za dost nešťastných podmínek, ale přece. Kdysi mi říkal, že mi důvěřuje, že jsem jedna z mála a že na mně obdivuje moji schopnost postavit se věcem čelem. Plánujeme nějaké výlety až se vrátím domů, neboť i on je momentálně bez práce. A mě opět napadá, co by, kdyby. Vlastně s nikým z nich doopravdy asi nechci něco mít, jen se mi zamlouvá ta možnost, že bych mohla. Líbí se mi, že mi muži, kterých si vážím nebo mě na nich něco fascinuje, skládají poklony a je jim dobře v mojí (byť u jednoho jen virtuální) přítomnosti. A tohohle bych se měla vzdát? Jsem asi vážně vadná. Anarchista je úžasný kluk s obrovským srdcem, do kterého už si začlenil i mě, má podobný pohled na svět jako já, jsou pro něj důležitější jiné věci, než ty materiální a skoro bych až řekla, že mě obdivuje. Přemýšlí o tom, co mu říkám a také si to pamatuje. A já nad naším případným vztahem byť jen na sekundu přemýšlím? Já vážně nemůžu být normální.
Žádné komentáře:
Okomentovat