Prý mám problém s autoritami a prý jim šlapu na krk, řekla paní co mi míchala kouzelný olejíček v čarodějnickém obchodě. Od té doby se mi tahle věta převaluje v hlavě a pořád se mi vnucuje. A pak ještě ta, že ten olejíček je něžný a jemný, ale že to bude mazec, ale to teď nechme stranou. Takže zpět k těm autoritám.
Jak to tedy s těmi autoritami je? Dospěla jsem k závěru, že mým problémem nejsou autority jako takové. Mým problémem jsou autority (v)nucené, tedy ty formální, prostě ty, které nedokážu jako autority vnímat a přesto se ode mě očekává, že je jako autority budu akceptovat. Nebudu. Tečka. Tohle se se mnou táhne už od útlého dětství. Vlastně to už začalo ve školce, kdy jsem jednu učitelku odmítla poslouchat, prostě proto, že jsem k tomu neviděla důvod. Na střední škole to pravidelně končilo návštěvami mých rodičů ve škole, zhoršenými známkami z chování a celkovou nálepkou nepřizpůsobivá a průseráž (což mi na druhou stranu vyneslo prestiž mezi staršími kluky). V jedné práci mě prý nedostatek respektu vůči šéfovi stál místo a z posledního jsem odešla sama a dobrovolně, protože šéfová mi byla leda pro smích. I v nynější práci jsem se ocitla v situaci, že si s jedním nadřízeným vymezujeme hrací pole.
Přitom nemám potřebu se vymezovat a dokážu se bez problémů podřídit, pokud nadřízeného vnímám jako autoritu. Od těchto lidí se hodně učím a zůstávají ve mně i dlouho poté, co mi zmizí ze života. Pro tyhle lidi jsem ochotná jít třeba do pekel horoucích. Jednou takovouhle autoritou byla moje třídní na střední škole, které se podařilo docílit toho, že mě nevyhodili ze školy a že já odmaturovala. Druhou výraznou osobností v mém životě byl můj první šéf, se kterým mám kontakt do dneška. Při bližším ohledání mají oba dva hodně společného. Oba jsou férový, schopní, vysoce inteligentní a šarmantní. Oba dva si umějí stát za svým a oba dva se nebojí si svoje pravdy prosadit a obhájit. Oba dva jsou takoví, jakou bych chtěla být i já. Přitom se už našlo pár lidí, kteří mi řekli, že vzbuzuji autoritu, že jsou rádi za to, že si umím obhájit svůj názor a že mě respektují. Přesto je autorita často spojená s mocí a já po moci netoužím. Takže ani netoužím být komukoliv autoritou. Budu ráda, když mě lidi budou respektovat a vážit si mých názorů. Ale nepotřebuju nikoho nikam vést.
Zajímalo by mě, jak to máte vy ostatní se vnímáním autorit. Většina lidí nebývá tolik konfliktní a vyhraněná jako já.
Žádné komentáře:
Okomentovat