Čekání na zázraky

Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.

Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná.  Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.

O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.

Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!

...

Je tak krásné být do tebe zamilovaná a tak smutné nemoci to s tebou sdílet.

Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!

Zamilovaná

Jsem zamilovaná. Nic překvapivého u Vrány. Ale novinkou je, že jsem zamilovaná šťastně. Mezi svátky jsem byla doma a on si našel každý den alespoň chvilenku, aby byl se mnou, i kdyby to byla jen jedna jediná hodina. Mohla bych se pokusit rekapitulovat, co se vlastně stalo, jak se to událo, ale momentálně mám problém napočítat do deseti a utřídit si myšlenky je činnost, o kterou se ani nepokouším. Tady alespoň útržky těch několika dní.

- Nakreslil mi k vánocům obraz. Do obrazu jsem se zamilovala ještě dřív než do Anarchisty. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, které jsem kdy dostala. Vyrazil mi jím dech a to nejen kvůli tomu, že je opravdu překrásný, ale hlavně tím, že si dal tu práci mi něco vyrobit k vánocům, aniž by mě skoro znal.

- Říkal mi neupínej se a nakonec je to on, kdo přiznal, že se na mě upíná.

- Mám pocit, že jsme se za těch několik dní jen svlékali a sprchovali. Zákonitě jsme se museli i oblékat, ale to si nějak nevybavuji. Zřejmě to nebylo tak zajímavé.

- Byla jsem tak šťastná, že mám pro koho vařit a péct, takže má asi co jíst ještě dnes, zítra a pozítří.

- Nemám vůbec potřebu jíst ani spát. Vlastně se do jídla musím nutit. Říkal, že je to tím, že jsem do něj zamilovaná. A já jsem mu to mohla jen odsouhlasit. Naštěstí za mě vždy vše poctivě dojídal.

- Pouštěl mi plno skvělé hudby, má plno LP a já miluju hudbu z gramofonu. Zamilovala jsem si v jedné z těch nocí jemné Envy.

- Je krásný, samozřejmě, jak jinak. Samozřejmě je to nejhezčí kluk. A abych nezapomněla, je potetovaný, dost potetovaný a taky je trochu propíchaný.

Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Krásný a potetovaný

Poslední dny byly poněkud turbulentní. Takže teď sedím v Mnichově, ve svém dočasném domově, kde strávím dva měsíce. Dnes jsem dorazila a zítra hurá do práce. Jsem napnutá, zvědavá a trochu se bojím. Uvidíme, jak to půjde. Ale na práci se těším a věřím, že všechno bude v pohodě. Dorazila jsem odpoledne a teď přemýšlím, jestli se půjdu ještě dneska projít nebo to nechám až na zítra. Ale jsem hodně unavená, takže si myslím, že to nechám na zítra a dneska si půjdu brzy lehnout, možná si pustím nějaký film. Na dnešek jsem spala možná hodinu a půl. A na vině nebyla cestovní horečka, ale Anarchista.

S Anarchistou jsem byla ve středu na koncertě a byl to podařený večer. Pak mě šel doprovodit hezký kousek cesty na autobus. Dostala jsem od něj na rozloučenou pusu, ne polibek, ale také ne jen takovou tu kamarádskou pusu na tvář. A k tomu neurčité rozloučení, že se zase někdy uvidíme, třeba na vaření s FNB. Pak jsme si vyměnili pár neurčitých smsek a já byla přesvědčená, že už o něm pěkně dlouho neuslyším a že se leda někdy časem náhodně potkáme. Jaké bylo moje překvapení v sobotu, když jsem od něj dostala zprávu, že má volný den a jde vařit, jestli nechci taky dorazit. Po tom fiasku s Panem Plachým večer před tím mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že budu muset odříct, protože musím balit. Naštěstí jsem měla velkou podporu v Seŕrlaid, která se mnou zabalila, uvařila mi jídlo a ještě mi připravila svačinu do vlaku. Anarchistovi jsem odepsala, že bohužel nemohu, že musím balit. A on, ať si z toho nedělám hlavu, že snad nejedu druhý den. Tak jsem mu napsala, že právě že jedu. Okamžitě se mi ozval zpátky, že jestli mám v plánu rozlučkovou akci, rád by se přidal. Odpověděla jsem mu podle pravdy, že budu doma se Seŕrlaid a s Calwen, takže pokud mu nevadí babinec, že budu ráda, když se přidá. Přidal. Byl okouzlující a byla s ním zábava. Stalo se to, když šly holky na střechu, Calwen na cigárko a Seŕrlaid mi nechávala trochu prostoru, abych mohla být s Anarchistou sama. Chtěl ukázat byt a najednou jsme se líbali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Tedy vím, prostě jsem ho políbila. Pak jsme tam ještě nějakou chvíli seděli všichni a já už pak holky začala jemně vyhazovat. Seŕrlaid naštěstí byla dost duchapřítomná, že vše správně pochopila a odtáhla s sebou i Calwen, která nevypadala, že by se měla k odchodu. Do pěti minut jsme byli nazí v posteli. Výsledkem byla právě ona hodina a půl spánku.

Říkal mi věci, které jsem už roky neslyšela. Říkal, že jsem nádherná. Že nechápe, že tak hezká a chytrá holka jako já nikoho nemá. Že jsem skvělá. A celou noc mě objímal. Pak mě šel vyprovodit na vlak. Seděl proti mě a čekal se mnou, než bude vlak odjíždět. Říkal mi hezké věci a pak najednou, že se na něj nemám moc upínat, že se ještě nechce vázat. A také mi zopakoval, že je o něj zájem. Tak jsem mu i já zopakovala, že to naprosto chápu. A že opravdu nemůže po jedné noci čekat, že se na něj budu upínat, že to není můj styl. A pak zase vyzvídal, proč že jsem sama. Tak jsem mu řekla, že prostě jen nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama. A že jsem prý podle kamarádek moc vybíravá a že na tom asi bude něco pravdy. Copak jsem mu mohla říct, že o mě chlapi nestojí, když si myslí, že chlapi mi leží u nohou a že se můžou přetrhnout, aby dělali to, na co si já jen pomyslím. Pak se mě ptal, jestli je to tím, že se mě chlapi bojí. Na oplátku jsem se ho optala, zda mu snad připadím tak drsná. On že ne, že to ale holky večer říkaly (říkaly, obě a to dost jednohlasně. Tímto díky!). Říkal, že jsem jen upřímná. Jemu se to prý líbí. Říkal, že se mu bude stýskat. Že přece na sebe máme email a telefon. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek přes okénko a byl pryč. Bojím se, že dva měsíce jsou moc dlouhá doba, aby mě udržel v hlavě. Je to po člověk, který mě opravdu zaujal. U kterého jsem dokázala dát najevo, že se mi líbí a nepřišlo mi to divné. Včera jsem měla oči jen pro něj a on vlastně taky jen pro mě. Asi jsem se zamilovala. Nechci ale moc přemýšlet o všech kdyby, tak doufám, že nebudu mít moc čas.