Jdu si takhle z práce domů, přecházím přes most a najednou se mi zachtělo se jít projít. Tak jsem za mostem místo domů zamířila nazdařbůh podél řeky. Slunce hřálo a obloha byla tak modrá, že nakreslit to malíř, považovala bych to za kýč. Seděla jsem tam, obklopena labutěmi a divokými husami. V uších mi zněla Arktika a jiné zvuky zvenčí ke mně nedoléhaly. Několik hus se prudce zvedlo a málem mě skalpovalo. Cítila jsem závan mávání jejich křídel někde nad mojí hlavou. To vše pro to, aby o kousek dál mohly synchronně přistát. I ta máchnutí křídel byla sehraná na sekundu přesně. Ještě než jsem tenhle kousek stihla pochopit, odkudsi se objevil starý pán s vozíkem na kterém měl obrovský pytel. Jen co do něj zabořil obě ruce, odevšud se začali slétávat labutě, husy, kachny i racci. Byla to úžasná podívaná. Po cestě domů jsem orvala něco, co vypadalo a vonělo jako medvědí česnek, asi to byl medvědí česnek, ale prokázala jsem jako srab a odmítla jsem zkoušet, zda moje zdravotní připojištění dodrží co slibuje a nakonec celý svazek letěl do koše. Jediné, co chybělo, byla přítomnost Anarchisty. Určitě by se mu tu líbilo.
