Tohle je můj pes. Miluju ho nade vše. Mám ho z útulku, vzali jsme si ho s bývalým před téměř šesti lety. Osel odešel a opustil nás oba. A tak jsem zůstala já a Myšák sami. Ale kvůli tomu to nepíšu.
Myšák je plašan a srab od té doby, co ho mám. Vyhozený vánoční stromeček vyštěkával asi 15 minut a dalších 15 jsem ho přesvědčovala, že můžeme projít kolem, aniž by se mu cokoliv stalo. Někdy ho moucha dokáže zahnat do koupelny a tam pak sedí přesně jako na obrázku se zvednutou packou. Když se bojí, sedí se zvednutou packou. Vyšší "level" už je jen sezení a klepání se. Ale Myšákův největší strach je ze psů a to hlavně větších. Vždycky se jich bál a od té doby, co ho pokousal pittbull se jich začal bát ještě víc. A tady nastal ten zásadní problém. Já to psychicky neunesla stejně jako on. Ten strach v nás obou narůstal postupně a jak už to tak mezi pánem a psem bývá, já svůj přenáším na něj. Dostali jsme se tedy do takové ošklivé spirály, kdy on byl stále agresivnější, já na to reagovala ještě větším strachem, na což Myšák reagoval ještě větší agresí. Myšák na psy vrčí a startuje po nich ze strachu. Takže naše procházky byli stále kratší, já byla stále opatrnější, až jsem se jednou probudila a zjistila, že prostě s ním nedokážu vyjít ven. Od té doby je Myšák u našich a já za ním jen chodím na návštěvu. Tohle se stalo už před více než rokem.
Nebyla jsem schopná se svému strachu postavit, vždycky jsem selhala. Ten víkend, co jsem ho měla na zkoušku u sebe před několika měsíci dopadl tak, že jsem z paniky zvracela a po těch dvou dnech byla zralá na psychiatra. Klasické návaly paniky se studeným potem po zádech nebo naopak návaly horka. Třes a nadměrné pocení. Bílo před očima a skoro omdlení. Od té doby jsem to nedokázala zopakovat. Moji rodiče mi taky moc oporou nejsou, o psa se sice suprově starají, ale mně nijak nepomohli (ostatně jako s žádným mým problém, co jsem kdy měla, ale to je na jiné povídání) se z toho dostat. Minulý týden jsem se odhodlala a zavolala psí psycholožku, která s námi oběma bude pracovat. Zítra máme úvodní sezení. Já a Myšák. Mám strašný strach, bojím se, že to nezvládnu.
Nejhorší na tom všem je, samozřejmě kromě toho, že tím trpím nejen já, ale hlavně pes, je to, že mám strašný pocit selhání. Nedokážu si odpustit, že jsem to nezvládla. Že jsem Myšáka odložila. Selhala jsem úplně nejvíc, jak jen to šlo. A teď se bojím, že to nezvládnu. Strašně moc bych chtěla mít Myšáčka zase u sebe, chtěla bych mu ještě dát všechno to, co jsem mu v posledních pár letech kvůli své neschopnosti upřela. Chtěla bych s ním podnikat dlouhé výlety, které už pár let nezažil. Mám obrovské výčitky svědomí. Přijdu si odsouzeníhodná. Já sama jsem sevuž dávnou odsoudila. Nedokážu si odpustit. Strašně moc si přeju, abychom to, abych já to zvládla. Prosím, držte nám palce. Minimálně Myšák si to zaslouží.
