Autority

Prý mám problém s autoritami a prý jim šlapu na krk, řekla paní co mi míchala kouzelný olejíček v čarodějnickém obchodě. Od té doby se mi tahle věta převaluje v hlavě a pořád se mi vnucuje. A pak ještě ta, že ten olejíček je něžný a jemný, ale že to bude mazec, ale to teď nechme stranou. Takže zpět k těm autoritám.

Jak to tedy s těmi autoritami je? Dospěla jsem k závěru, že mým problémem nejsou autority jako takové. Mým problémem jsou autority (v)nucené, tedy ty formální, prostě ty, které nedokážu jako autority vnímat a přesto se ode mě očekává, že je jako autority budu akceptovat. Nebudu. Tečka. Tohle se se mnou táhne už od útlého dětství. Vlastně to už začalo ve školce, kdy jsem jednu učitelku odmítla poslouchat, prostě proto, že jsem k tomu neviděla důvod. Na střední škole to pravidelně končilo návštěvami mých rodičů ve škole, zhoršenými známkami z chování a celkovou nálepkou nepřizpůsobivá a průseráž (což mi na druhou stranu vyneslo prestiž mezi staršími kluky). V jedné práci mě prý nedostatek respektu vůči šéfovi stál místo a z posledního jsem odešla sama a dobrovolně, protože šéfová mi byla leda pro smích. I v nynější práci jsem se ocitla v situaci, že si s jedním nadřízeným vymezujeme hrací pole.

Přitom nemám potřebu se vymezovat a dokážu se bez problémů podřídit, pokud nadřízeného vnímám jako autoritu. Od těchto lidí se hodně učím a zůstávají ve mně i dlouho poté, co mi zmizí ze života. Pro tyhle lidi jsem ochotná jít třeba do pekel horoucích. Jednou takovouhle autoritou byla moje třídní na střední škole, které se podařilo docílit toho, že mě nevyhodili ze školy a že já odmaturovala. Druhou výraznou osobností v mém životě byl můj první šéf, se kterým mám kontakt do dneška. Při bližším ohledání mají oba dva hodně společného. Oba jsou férový, schopní, vysoce inteligentní a šarmantní. Oba dva si umějí stát za svým a oba dva se nebojí si svoje pravdy prosadit a obhájit. Oba dva jsou takoví, jakou bych chtěla být i já. Přitom se už našlo pár lidí, kteří mi řekli, že vzbuzuji autoritu, že jsou rádi za to, že si umím obhájit svůj názor a že mě respektují. Přesto je autorita často spojená s mocí a já po moci netoužím. Takže ani netoužím být komukoliv autoritou. Budu ráda, když mě lidi budou respektovat a vážit si mých názorů. Ale nepotřebuju nikoho nikam vést.

Zajímalo by mě, jak to máte vy ostatní se vnímáním autorit. Většina lidí nebývá tolik konfliktní a vyhraněná jako já.

Nejsem dost silná a nikdo to nevidí

Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.

Psí psycholožka

Sešla jsem se s psí psycholožkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat, musela jsem si všechno nechat projít hlavou. Paní psycholožka přišla ke mně domů, Jonase mi máma přivedla. Nejdřív jsme si asi půl hodiny povídali a nakonec nás naložila do auta odvezla do parku, kde se vždycky pohybuje velké množství psů. Já jsem se pohybovala na pokraji zhroucení. Klepala jsem se a málem umřela strachy. Nicméně pes, jak vycítil její klid, byl úplně v pohodě. Celou hodinu a půl si pobíhal mezi všemi psy, byl na volno a byl naprosto spokojený a nadšený. A já taky. Jenže jen do doby, než jsem si uvědomila, že nejsem schopná toho mu to dopřát. 

Prý s Jonasem není nic moc v nepořádku, ty drobnosti v jeho chování se dají jednoduše odstranit. Ale to se tolik nedá říct o mých panických atacích. Prý to může trvat i několik měsíců, než se svých strachů zbavím. Do té doby nemá cenu snažit se pracovat se psem. Prý by to nemělo moc smysl. Takže začínám já s terapií a až budu v pohodě já, začneme pracovat i se psem. Stejně jsem si dlouho říkala, že by mi terapie pomohla.

Jak paní psycholožka řekla, on mě Jonas zachrání, protože nebýt jeho, k ničemu bych se neodhodlala.

Je na čase bojovat

Tohle je můj pes. Miluju ho nade vše. Mám ho z útulku, vzali jsme si ho s bývalým před téměř šesti lety. Osel odešel a opustil nás oba. A tak jsem zůstala já a Myšák sami. Ale kvůli tomu to nepíšu.

Myšák je plašan a srab od té doby, co ho mám. Vyhozený vánoční stromeček vyštěkával asi 15 minut a dalších 15 jsem ho přesvědčovala, že můžeme projít kolem, aniž by se mu cokoliv stalo. Někdy ho moucha dokáže zahnat do koupelny a tam pak sedí přesně jako na obrázku se zvednutou packou. Když se bojí, sedí se zvednutou packou. Vyšší "level" už je jen sezení a klepání se. Ale Myšákův největší strach je ze psů a to hlavně větších. Vždycky se jich bál a od té doby, co ho pokousal pittbull se jich začal bát ještě víc. A tady nastal ten zásadní problém. Já to psychicky neunesla stejně jako on. Ten strach v nás obou narůstal postupně a jak už to tak mezi pánem a psem bývá, já svůj přenáším na něj. Dostali jsme se tedy do takové ošklivé spirály, kdy on byl stále agresivnější, já na to reagovala ještě větším strachem, na což Myšák reagoval ještě větší agresí. Myšák na psy vrčí a startuje po nich ze strachu. Takže naše procházky byli stále kratší, já byla stále opatrnější, až jsem se jednou probudila a zjistila, že prostě s ním nedokážu vyjít ven. Od té doby je Myšák u našich a já za ním jen chodím na návštěvu. Tohle se stalo už před více než rokem.

Nebyla jsem schopná se svému strachu postavit, vždycky jsem selhala. Ten víkend, co jsem ho měla na zkoušku u sebe před několika měsíci dopadl tak, že jsem z paniky zvracela a po těch dvou dnech byla zralá na psychiatra. Klasické návaly paniky se studeným potem po zádech nebo naopak návaly horka. Třes a nadměrné pocení. Bílo před očima a skoro omdlení. Od té doby jsem to nedokázala zopakovat. Moji rodiče mi taky moc oporou nejsou, o psa se sice suprově starají, ale mně nijak nepomohli (ostatně jako s žádným mým problém, co jsem kdy měla, ale to je na jiné povídání) se z toho dostat. Minulý týden jsem se odhodlala a zavolala psí psycholožku, která s námi oběma bude pracovat. Zítra máme úvodní sezení. Já a Myšák. Mám strašný strach, bojím se, že to nezvládnu.

Nejhorší na tom všem je, samozřejmě kromě toho, že tím trpím nejen já, ale hlavně pes, je to, že mám strašný pocit selhání. Nedokážu si odpustit, že jsem to nezvládla. Že jsem Myšáka odložila. Selhala jsem úplně nejvíc, jak jen to šlo. A teď se bojím, že to nezvládnu. Strašně moc bych chtěla mít Myšáčka zase u sebe, chtěla bych mu ještě dát všechno to, co jsem mu v posledních pár letech kvůli své neschopnosti upřela. Chtěla bych s ním podnikat dlouhé výlety, které už pár let nezažil. Mám obrovské výčitky svědomí. Přijdu si odsouzeníhodná. Já sama jsem sevuž dávnou odsoudila. Nedokážu si odpustit. Strašně moc si přeju, abychom to, abych já to zvládla. Prosím, držte nám palce. Minimálně Myšák si to zaslouží.

O Vráně

Mohla bych toho o Vráně napsat mnoho. Přece jen se Vrána už po světě nějakou tu chvíli proletuje. Ale nenapíšu a nechám vás, ať si na Vránu uděláte názor sami. Jsem si naprosto jistá, že ji stejně uvidíte úplně jinak než jak vidí ona sama sebe.