Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Vypadá takhle sen?

Pokud to opravdu všechno dopadne, začnu věřit na zázraky. Před několika měsíci jsem zjistila, že na český trh vstoupí firma, kterou znám a oblíbila jsem si při svých cestách do Německa. Která koresponduje s mým přesvědčením a mými hodnotami. Takže jsem nezaváhala a poslala jsem jim svůj životopis. A nemířila jsem nízko, adresovala jsem to rovnou německému jednateli. Jaké bylo za pár dní moje překvapení, když jsem dostala odpověď od jednatele českého. Odpověď zněla, ať mám nějakou dobu strpení, že ještě nejsou ve fázi hledání zaměstnanců, ale že se mi potom určitě ozvou. Jak slíbili, dodrželi. Zítra to bude 14 dní, co jsem obdržela e-mail, zda bych v následujícím týdnu měla čas na osobní setkání. Popovídání spíš než pohovor dopadl dobře, dneska jsem podala v nynější práci výpověď. A v prosinci nastupuji do nové práce. Nemůžu se dočkat. Dneska jsem měla naprostou krizi a nebyla schopná vůbec pracovat. Takže všichni povinně držte palce, ať se do té doby nic nestane. Tohle je totiž práce mých snů.

Dneska šéfová rovnou rozeslala e-mail, že končím. Jeden z mých nadřízených ze Švýcarska mi poslal e-mail, že je to hodně špatná zpráva pro firmu i náš team. A že doufá, že důvod mého odchodu je pouze ve finanční stránce a nikoliv v ničem jiném. A ať se na něj klidně obrátím. Já teď nevím, co mám dělat. Tuhle novou práci bych rozhodně vzala, i kdybych byla v nynějším zaměstnání více spokojená. Jenže na druhou stranu spokojená už dlouho nejsem. A na vině je hlavně moje šéfová, která v rámci svého strachu všem vždycky všechno  slíbí a na nás za ten rok a půl navalila plno zbytečné práce. Ona je ta, která nás vždycky jako team podrazila, když jsme trvali na dodržování pravidel. Ona je ta, která nás jen demotivuje, místo aby nás motivovala. Neumí vyjádřit ani uznání, pochvaly jsem se od ní nedočkala ani jednou. A nechci odejít a nechat si to pro sebe. Nemyslím si, že by to bylo fér. Není to žádný způsob pomsty, necítím potřebu se mstít, ale prostě si myslím, že je potřeba, aby si svoje chyby uvědomila a začala na nich pracovat. Já jí tohle vytkla před vánoci a za tu dobu neudělala ani nejmenší pokrok, takže se nad tím ani nezamyslela. A mám pocit, že tomuhle člověku, co se mě ptal, dlužím pravdivou odpověď. Původně jsem si myslela, že si promluvím nejdříve se šéfovou, ale vlastně na to nemám chuť, ale taky se mi nechce psát na ni stížnost za jejími zády. Jak z toho ven?