Čekání na zázraky

Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.

Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná.  Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.

O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.

Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!

Bilance včerejšího večera

• Po měsících jsem se opila. A prolomila tak několika měsíční naprostou abstinenci. Sice mě celý den bolí hlava, ale tentokrát jsem za to vděčná. Mezi mnou a Spolubydlící se táhl už několik týdnů spor, který nás obě dvě dost vyčerpával. Ten problém, když spolu pracujete a vznikne pracovní spor, který se pak přenese i do privátní roviny. Včera jsme si to konečně vyříkaly. Nebylo to moc hezké, já brečela, ona skoro, ale nakonec je vzduch čistý. A já jsem šťastná, že zase spolu můžeme normálně mluvit.

•  Stesk po Právníkovi. A nutnost se od něj držet co nejdál. Což se jednoduše řekne, ale hůře dělá, když je tu projekt, na kterém spolu pracujeme. A musíme spolupracovat. Někdy se mi daří lépe držet si ho od těla, někdy hůře.

• To, když se dozvíte, že kamarádka, které věříte a ona přesně ví o vašich citech, udělá něco, co vás zraní. A ještě se to dozvíte od někoho dalšího. Spolubydlící mi včera řekla, že se jí nelíbilo, jak se vůči mně tahle kamarádka zachovala, že na jedné schůzce, na které jsem nebyla, se s Právníkem navzájem dotýkali nohami. Záměrně, ne nějakou náhodou. Vím, je to banalita, ale přesto to zabolí, když přesně ví, co k němu cítím. Na něj jsem se s radostí naštvala, ale na ní nechci, mám ji ráda. Asi bych se jí na to měla zeptat, jak to bylo, třeba to jen Spolubydlící špatně vyhodnotila, ale nemám sílu. A vlastně nemám ani chuť. Vím, že mě Spolubydlící přes veškeré její chyby má ráda a že když má pocit, že se někdo vůči mně nechová fér, dokáže se na něj naštvat mnohem víc, než bych se vůbec dokázala naštvat já. Takže si radši říkám, že celou situaci jen přecenila a dost nafoukla.

Ráno proběhlo chaotické balení na služební cestu, teď sedím na hotelu a přemýšlím, co dál.

Chaos...!!!

Situace je dále nepřehledná. A rozhodně ještě chaotičtější než byla. Ale já se celkem dobře bavím a čekám, co se bude dít dál. Je opravdu zarážející, že k sobě soustavně přitahuju chaos, kuriózní situace a netypické stejně jako silné osobnosti. O tuhle situaci se zvládá postarat právník. A je to vážně zmatené. Respektive, zmatená jsem já. O víkendu mi přeinstalovával počítač. Celý den se tu ke mně tulil, aby mi pak večer řekl, že mě má rád, ale není do mě zamilovaný. A přitom mi řekne, že by byl rád, kdybych se občas stavila u něj. A proč že jsem tak zmatená, když se situace může stát celkem přehledná, když se mnou jedná na rovinu? Protože je rozdíl mezi tím, co mi říká a jak se chová. Protože nevím, jak se k tomu mám postavit. Ale jsem ráda, že je to tak, jak to je. Já ho mám opravdu hodně ráda, ale také si nemyslím, že bych do něj byla zamilovaná. Takže zase klasický postup a vyčkávám, kam se to vyvine. Každopádně mám o zábavu postaráno. Život je tak krásný!

Tak jsem to rozsekla!

Tak jsem to rozsekla a s Anarchistou jsem se rozešla. Je mi sice smutno, mám ho pořád ráda, ale vím, že je to dobré rozhodnutí. A nepřijde mi fér ho vodit za nos, protože vím, že si s ním budoucnost nedokážu představit. A také jsem necítila, to co bych cítit měla / chtěla. Nějak se city vytratily, což je v tak krátké době trochu smutné. A hlavně vím, že svým negativismem by mě stáhl dolů. S tím, jak inklinuji k depresím a sama mám často problém se motivovat a být pozitivní, by mě to dlouhodobě nesvědčilo. Nemůžu mu to vyčítat, je to jeho povaha, jenže bohužel nefunguje s povahou mojí. Potřebuji někoho vedle sebe o koho se můžu opřít. V tomhle vztahu jsem měla kalhoty já a to mi nesvědčí. A v dlouhodobém horizontu by to nesvědčilo ani jemu. Ke všemu po tom výletě s Právníkem jsem si uvědomila, že se mi po Anarchistovi zdaleka tolik nestýská jak by mělo. A že kdybych ho opravdu milovala, s Právníkem by se tohle nestalo. Takže mi přišlo jen fér se s Anarchistou rozejít. Je mi to líto. A hlavně je mi líto jeho. Ale kdybych mu něco nalhávala, lépe by se necítil. Řekl, že se ozve příští týden a dořešíme zbytek věcí. Nejsem na vztahy dělaná a asi bych měla zůstat maximálně u vztahů mileneckých.

Co se to s Vránou děje?

Výborně. Začíná to být ještě zajímavější. Vážně se musím smát. Nedávno jsem někde byla s právníkem a pár dalšími lidmi. Večer u ohýnku si sedl vedle mě a objal mě. Nakonec jsem ležela vedle něj a on mě objímal a hladil. Strávili jsme takhle několik hodin, bavíc se s ostatními. Každý jsme šli spát do vlastní postele. Nicméně ráno to pokračovalo dál. Když jsem seděla na lavičce, sedl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Nakonec jsme se šli projít, jen já a on. Stáli jsme na krásném místě, s výhledem do krajiny. Objal mě a řekl: "Vráno, já ti to nechci nějak zkazit s Anarchistou. Neboj, nebude to mít pokračování. Ale rád se k tobě tulím." Já jsem mu řekla, že nezávisle na něm nevím, co a jak s Anarchistou bude dál. Že nemám vůbec sílu teď nic řešit a že mě celkem uklidňuje, že nechce nic víc. A pak jsme si dlouho povídali o našich rodinách, o práci a dalších věcech. Tedy, nechala jsem hlavně mluvit jeho, on není z těch, kteří se otevřou a já nechtěla zkazit ten okamžik, kdy má chuť povídat. Mně poslední dobou říká hodně věcí a dokonce se mnou některé věci konzultuje. Zajímá ho můj názor a občas na něj dokonce i dá. Po cestě domů jsme řešili hlavně pracovní záležitosti, já mu ležela hlavou v klíně a on mě celou dobu hladil. A byla jsem šťastná. Mám teď v hlavě chaos a i přes to, že nepadla ani pusa, mám pocit zrady. Co bude následovat dál?

A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.

O návratu a dalších strastech

Už několikátý den se snažím popsat své pocity a zatím jsem vždy rozepsané řádky zase smazala, protože ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit, jak se cítím a co se se mnou děje. Ono se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou. Momentálně mám ten pocit, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Chtěla bych zůstat tady v Mnichově a zároveň bych chtěla být doma. Zítra mě čeká poslední pracovní den a dneska po cestě z práce mi tekly slzy, protože jsem věděla, že tuhle cestu z práce už nikdy nepůjdu. Ještě teď, když to píšu, se mi svírá žaludek. Všechny ty úžasné lidi, které jsem si oblíbila, tu budu muset nechat. Nikdy jsem nezažila tak otevřené Němce na jaké jsem natrefila tady, kteří byli ochotní se mnou trávit volný čas a vzali mě pod svá křídla. Na druhé straně doma na mě čekají moje aktivity, které jsem nechtěla jen tak nechat být, moje rodina a kamarádi a v neposlední řadě i Anarchista. A ten je ta druhá část mých rozpolcených nálad. Těším se na něj, dokonce se na něj těším moc. Ale také jsem vyděšená ze svých (po)citů k němu. Vyděšená z představy vztahu, z toho, že budu muset dělat kompromisy, že se už nebudu rozhodovat jen sama za sebe a podle svých nálad. A vlastně nevím, jestli se na to cítím. Najednou mám pocit, že je kolem mě tolik hezkých a super kluků a já bych na ně najednou neměla myslet? Když mám chuť flirtovat snad s kýmkoliv? Když se najednou o mě kluci zajímají? Přijde mi to vůči Anarchistovi nefér. Metalista mi dneska napsal, že jsem skvělá, po té, co mi něco v podobném duchu napsal už před pár týdny. A hlavou se mi honí, že je to skvělý, chytrý a vtipný kluk, se kterým se nikdy nenudím. A napadá mě, co by, kdyby. Pozval mě na večeři (jako poděkování za jednu službičku). Já jsem samozřejmě neodmítla. Píšeme si skoro každý den. A pak je tu Franklin, kterého znám jen po internetu, píše mi také každý den a hodně mi připomíná vyjadřováním a chováním Pana Úžasného (a také se s ním zná, ale to jsem mu neprozradila). A mně zase hlodá v hlavě, co by, kdyby. Dále tu je Aktivista a momentálně je sám. Sice za dost nešťastných podmínek, ale přece. Kdysi mi říkal, že mi důvěřuje, že jsem jedna z mála a že na mně obdivuje moji schopnost postavit se věcem čelem. Plánujeme nějaké výlety až se vrátím domů, neboť i on je momentálně bez práce. A mě opět napadá, co by, kdyby. Vlastně s nikým z nich doopravdy asi nechci něco mít, jen se mi zamlouvá ta možnost, že bych mohla. Líbí se mi, že mi muži, kterých si vážím nebo mě na nich něco fascinuje, skládají poklony a je jim dobře v mojí (byť u jednoho jen virtuální) přítomnosti. A tohohle bych se měla vzdát? Jsem asi vážně vadná. Anarchista je úžasný kluk s obrovským srdcem, do kterého už si začlenil i mě, má podobný pohled na svět jako já, jsou pro něj důležitější jiné věci, než ty materiální a skoro bych až řekla, že mě obdivuje. Přemýšlí o tom, co mu říkám a také si to pamatuje. A já nad naším případným vztahem byť jen na sekundu přemýšlím? Já vážně nemůžu být normální.

Rozpolcená

Tak se mi to tu v Mnichově chýlí ke konci. Ještě 14 dní a pak domů. A čím víc se to blíží, tím víc se mi svírá žaludek. Sama jsem si to vybrala. Mohla jsem tu zůstat déle a asi jsem mohla zůstat natrvalo. Ale chci zpět do Prahy, mám tam své mimopracovní aktivity, mám tam rodinu a přátele a teď tam mám i Anarchistu. Co sice v tuhle chvíli nemám, je práce, ale to se nějak vyřeší, s tím si tolik hlavu nelámu. Zatím. Tak proč mám najednou slzy na krajíčku a svírá se mi žaludek? Sice tu mám milé kolegy a kolegyně, ale těmi to není, lidi zůstanou v srdci (a na facebooku). Jen mě dohnal můj starý sen, který by se tímhle naplnil. Žít v Německu, mít tu super práci a vypadnout z Čech. Můj sen se sice změnil, ale rozloučit se s tím starým, který mě utvářel tolik let, není tak jednoduché. Takže teď jsem ve fázi truchlení. Truchlit je v pořádku, jen tak je možné se úplně rozloučit a plně se soustředit na sen nový.

Autority

Prý mám problém s autoritami a prý jim šlapu na krk, řekla paní co mi míchala kouzelný olejíček v čarodějnickém obchodě. Od té doby se mi tahle věta převaluje v hlavě a pořád se mi vnucuje. A pak ještě ta, že ten olejíček je něžný a jemný, ale že to bude mazec, ale to teď nechme stranou. Takže zpět k těm autoritám.

Jak to tedy s těmi autoritami je? Dospěla jsem k závěru, že mým problémem nejsou autority jako takové. Mým problémem jsou autority (v)nucené, tedy ty formální, prostě ty, které nedokážu jako autority vnímat a přesto se ode mě očekává, že je jako autority budu akceptovat. Nebudu. Tečka. Tohle se se mnou táhne už od útlého dětství. Vlastně to už začalo ve školce, kdy jsem jednu učitelku odmítla poslouchat, prostě proto, že jsem k tomu neviděla důvod. Na střední škole to pravidelně končilo návštěvami mých rodičů ve škole, zhoršenými známkami z chování a celkovou nálepkou nepřizpůsobivá a průseráž (což mi na druhou stranu vyneslo prestiž mezi staršími kluky). V jedné práci mě prý nedostatek respektu vůči šéfovi stál místo a z posledního jsem odešla sama a dobrovolně, protože šéfová mi byla leda pro smích. I v nynější práci jsem se ocitla v situaci, že si s jedním nadřízeným vymezujeme hrací pole.

Přitom nemám potřebu se vymezovat a dokážu se bez problémů podřídit, pokud nadřízeného vnímám jako autoritu. Od těchto lidí se hodně učím a zůstávají ve mně i dlouho poté, co mi zmizí ze života. Pro tyhle lidi jsem ochotná jít třeba do pekel horoucích. Jednou takovouhle autoritou byla moje třídní na střední škole, které se podařilo docílit toho, že mě nevyhodili ze školy a že já odmaturovala. Druhou výraznou osobností v mém životě byl můj první šéf, se kterým mám kontakt do dneška. Při bližším ohledání mají oba dva hodně společného. Oba jsou férový, schopní, vysoce inteligentní a šarmantní. Oba dva si umějí stát za svým a oba dva se nebojí si svoje pravdy prosadit a obhájit. Oba dva jsou takoví, jakou bych chtěla být i já. Přitom se už našlo pár lidí, kteří mi řekli, že vzbuzuji autoritu, že jsou rádi za to, že si umím obhájit svůj názor a že mě respektují. Přesto je autorita často spojená s mocí a já po moci netoužím. Takže ani netoužím být komukoliv autoritou. Budu ráda, když mě lidi budou respektovat a vážit si mých názorů. Ale nepotřebuju nikoho nikam vést.

Zajímalo by mě, jak to máte vy ostatní se vnímáním autorit. Většina lidí nebývá tolik konfliktní a vyhraněná jako já.