Stačilo by tak málo

Nechci toho moc, stačila by jen pochvala. Pokud člověk dělá něco na dobrovolné bázi, je to asi jediná forma odměny, se kterou může počítat. A pokud i tohle chybí, začne brzy chybět i motivace.

...

Je tak krásné být do tebe zamilovaná a tak smutné nemoci to s tebou sdílet.

Bilance včerejšího večera

• Po měsících jsem se opila. A prolomila tak několika měsíční naprostou abstinenci. Sice mě celý den bolí hlava, ale tentokrát jsem za to vděčná. Mezi mnou a Spolubydlící se táhl už několik týdnů spor, který nás obě dvě dost vyčerpával. Ten problém, když spolu pracujete a vznikne pracovní spor, který se pak přenese i do privátní roviny. Včera jsme si to konečně vyříkaly. Nebylo to moc hezké, já brečela, ona skoro, ale nakonec je vzduch čistý. A já jsem šťastná, že zase spolu můžeme normálně mluvit.

•  Stesk po Právníkovi. A nutnost se od něj držet co nejdál. Což se jednoduše řekne, ale hůře dělá, když je tu projekt, na kterém spolu pracujeme. A musíme spolupracovat. Někdy se mi daří lépe držet si ho od těla, někdy hůře.

• To, když se dozvíte, že kamarádka, které věříte a ona přesně ví o vašich citech, udělá něco, co vás zraní. A ještě se to dozvíte od někoho dalšího. Spolubydlící mi včera řekla, že se jí nelíbilo, jak se vůči mně tahle kamarádka zachovala, že na jedné schůzce, na které jsem nebyla, se s Právníkem navzájem dotýkali nohami. Záměrně, ne nějakou náhodou. Vím, je to banalita, ale přesto to zabolí, když přesně ví, co k němu cítím. Na něj jsem se s radostí naštvala, ale na ní nechci, mám ji ráda. Asi bych se jí na to měla zeptat, jak to bylo, třeba to jen Spolubydlící špatně vyhodnotila, ale nemám sílu. A vlastně nemám ani chuť. Vím, že mě Spolubydlící přes veškeré její chyby má ráda a že když má pocit, že se někdo vůči mně nechová fér, dokáže se na něj naštvat mnohem víc, než bych se vůbec dokázala naštvat já. Takže si radši říkám, že celou situaci jen přecenila a dost nafoukla.

Ráno proběhlo chaotické balení na služební cestu, teď sedím na hotelu a přemýšlím, co dál.

Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!

Tak jsem to rozsekla!

Tak jsem to rozsekla a s Anarchistou jsem se rozešla. Je mi sice smutno, mám ho pořád ráda, ale vím, že je to dobré rozhodnutí. A nepřijde mi fér ho vodit za nos, protože vím, že si s ním budoucnost nedokážu představit. A také jsem necítila, to co bych cítit měla / chtěla. Nějak se city vytratily, což je v tak krátké době trochu smutné. A hlavně vím, že svým negativismem by mě stáhl dolů. S tím, jak inklinuji k depresím a sama mám často problém se motivovat a být pozitivní, by mě to dlouhodobě nesvědčilo. Nemůžu mu to vyčítat, je to jeho povaha, jenže bohužel nefunguje s povahou mojí. Potřebuji někoho vedle sebe o koho se můžu opřít. V tomhle vztahu jsem měla kalhoty já a to mi nesvědčí. A v dlouhodobém horizontu by to nesvědčilo ani jemu. Ke všemu po tom výletě s Právníkem jsem si uvědomila, že se mi po Anarchistovi zdaleka tolik nestýská jak by mělo. A že kdybych ho opravdu milovala, s Právníkem by se tohle nestalo. Takže mi přišlo jen fér se s Anarchistou rozejít. Je mi to líto. A hlavně je mi líto jeho. Ale kdybych mu něco nalhávala, lépe by se necítil. Řekl, že se ozve příští týden a dořešíme zbytek věcí. Nejsem na vztahy dělaná a asi bych měla zůstat maximálně u vztahů mileneckých.

Rozpolcená

Tak se mi to tu v Mnichově chýlí ke konci. Ještě 14 dní a pak domů. A čím víc se to blíží, tím víc se mi svírá žaludek. Sama jsem si to vybrala. Mohla jsem tu zůstat déle a asi jsem mohla zůstat natrvalo. Ale chci zpět do Prahy, mám tam své mimopracovní aktivity, mám tam rodinu a přátele a teď tam mám i Anarchistu. Co sice v tuhle chvíli nemám, je práce, ale to se nějak vyřeší, s tím si tolik hlavu nelámu. Zatím. Tak proč mám najednou slzy na krajíčku a svírá se mi žaludek? Sice tu mám milé kolegy a kolegyně, ale těmi to není, lidi zůstanou v srdci (a na facebooku). Jen mě dohnal můj starý sen, který by se tímhle naplnil. Žít v Německu, mít tu super práci a vypadnout z Čech. Můj sen se sice změnil, ale rozloučit se s tím starým, který mě utvářel tolik let, není tak jednoduché. Takže teď jsem ve fázi truchlení. Truchlit je v pořádku, jen tak je možné se úplně rozloučit a plně se soustředit na sen nový.

Nejsem dost silná a nikdo to nevidí

Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.

Kéž by věděl, kéž by chtěl

Mám  pocit, že se teď nic nedaří. S prací je to špatné, to co bylo domluveno je zatím odloženo na neurčito. Nabídka jít na dva měsíce do Mnichova snad vyjde, ale je to všechno takové vachrlaté a moc nejistot. V nejbližší době, až se tím nějak prokoušu, se snad o tom trochu rozepíšu, teď na to nemám nějak sílu. Jsem z toho tak moc frustrovaná a nevím, co budu dělat dál, že zrovna neoplývám chutí svým pocitům dávat podobu slov.

Co se ale mrzí hodně je zkutečnost, jak se to vyvíjí s Panem Plachým. Tedy spíš nevyvíjí. Ani nevím, zda začal být nejdříve on odměřený, nebo jsem si ho já začala držet od těla nebo jestli si to všechno jen nenamlouvám. Přijde mi, že on si neodpustí chvilku, aby si nepřisadil na můj úkor. A já zase vím, že jsem vůči němu hodně odtažitá. Je mi líto, nakolik mě ignoruje, tak jsem se rozhodla ho ignorovat taky. Chvíli jsem si myslela, že třeba o mě stojí, že by třeba mohl. A ty víkendy strávené s ním byli krásné. Ale pak se (ve mně?) něco zlomilo a teď se ve mně mísí vztek, vzdor a opovržení sama sebou. Zvyk, který se tak nějak zavedl, že s ním na pravidelných pátečních akcích chodím na večeři, jsem porušila a šla s někým jiným. Tenhle pátek na mě reagoval tak podrážděně, že jsem pak už neměla chuť se s ním bavit. Tak už jsem si jen špitala s Právníkem. Bylo mi Pana Plachého trochu líto, seděl tam tak sám, zatímco já jsem se bavila s Právníkem. Právník trval na tom, že jde na večeři tentokrát on se mnou a já jsem za to byla vděčná. Mám Právníka vážně ráda, možná i pro to, že mi tak moc připomíná tátu. A na Pana Plachého asi žárlím, přijde mi, že se nějak moc zajímá o Princeznu. Je krásná, milá, blond, stojí o ní snad každý. Kromě toho, že je krásná, je i vtipná, komunikativní a co bych zapírala, je úžasná. A bude se mnou bydlet. Mám jí ráda. A i ona mě - myslí si (na rozdíl od Pana Plachého), že jsem úžasná. Nechci se k Panu Plachému takhle chovat, ale nedaří se mi chovat se jinak. Chtěla bych mu umět dát najevo, kolik pro mě znamená.

A po měsících skoro abstinence jsem si zase otevřela lahev vína a dělá mi to dobře. Otupuje mě to a na chvíli mám pocit, že nemyslím. Potřebuju nemyslet. Alespoň chvíli.