Čekání na zázraky

Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.

Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná.  Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.

O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.

Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!

...

Je tak krásné být do tebe zamilovaná a tak smutné nemoci to s tebou sdílet.

Bilance včerejšího večera

• Po měsících jsem se opila. A prolomila tak několika měsíční naprostou abstinenci. Sice mě celý den bolí hlava, ale tentokrát jsem za to vděčná. Mezi mnou a Spolubydlící se táhl už několik týdnů spor, který nás obě dvě dost vyčerpával. Ten problém, když spolu pracujete a vznikne pracovní spor, který se pak přenese i do privátní roviny. Včera jsme si to konečně vyříkaly. Nebylo to moc hezké, já brečela, ona skoro, ale nakonec je vzduch čistý. A já jsem šťastná, že zase spolu můžeme normálně mluvit.

•  Stesk po Právníkovi. A nutnost se od něj držet co nejdál. Což se jednoduše řekne, ale hůře dělá, když je tu projekt, na kterém spolu pracujeme. A musíme spolupracovat. Někdy se mi daří lépe držet si ho od těla, někdy hůře.

• To, když se dozvíte, že kamarádka, které věříte a ona přesně ví o vašich citech, udělá něco, co vás zraní. A ještě se to dozvíte od někoho dalšího. Spolubydlící mi včera řekla, že se jí nelíbilo, jak se vůči mně tahle kamarádka zachovala, že na jedné schůzce, na které jsem nebyla, se s Právníkem navzájem dotýkali nohami. Záměrně, ne nějakou náhodou. Vím, je to banalita, ale přesto to zabolí, když přesně ví, co k němu cítím. Na něj jsem se s radostí naštvala, ale na ní nechci, mám ji ráda. Asi bych se jí na to měla zeptat, jak to bylo, třeba to jen Spolubydlící špatně vyhodnotila, ale nemám sílu. A vlastně nemám ani chuť. Vím, že mě Spolubydlící přes veškeré její chyby má ráda a že když má pocit, že se někdo vůči mně nechová fér, dokáže se na něj naštvat mnohem víc, než bych se vůbec dokázala naštvat já. Takže si radši říkám, že celou situaci jen přecenila a dost nafoukla.

Ráno proběhlo chaotické balení na služební cestu, teď sedím na hotelu a přemýšlím, co dál.

Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!

Chaos...!!!

Situace je dále nepřehledná. A rozhodně ještě chaotičtější než byla. Ale já se celkem dobře bavím a čekám, co se bude dít dál. Je opravdu zarážející, že k sobě soustavně přitahuju chaos, kuriózní situace a netypické stejně jako silné osobnosti. O tuhle situaci se zvládá postarat právník. A je to vážně zmatené. Respektive, zmatená jsem já. O víkendu mi přeinstalovával počítač. Celý den se tu ke mně tulil, aby mi pak večer řekl, že mě má rád, ale není do mě zamilovaný. A přitom mi řekne, že by byl rád, kdybych se občas stavila u něj. A proč že jsem tak zmatená, když se situace může stát celkem přehledná, když se mnou jedná na rovinu? Protože je rozdíl mezi tím, co mi říká a jak se chová. Protože nevím, jak se k tomu mám postavit. Ale jsem ráda, že je to tak, jak to je. Já ho mám opravdu hodně ráda, ale také si nemyslím, že bych do něj byla zamilovaná. Takže zase klasický postup a vyčkávám, kam se to vyvine. Každopádně mám o zábavu postaráno. Život je tak krásný!

Tak jsem to rozsekla!

Tak jsem to rozsekla a s Anarchistou jsem se rozešla. Je mi sice smutno, mám ho pořád ráda, ale vím, že je to dobré rozhodnutí. A nepřijde mi fér ho vodit za nos, protože vím, že si s ním budoucnost nedokážu představit. A také jsem necítila, to co bych cítit měla / chtěla. Nějak se city vytratily, což je v tak krátké době trochu smutné. A hlavně vím, že svým negativismem by mě stáhl dolů. S tím, jak inklinuji k depresím a sama mám často problém se motivovat a být pozitivní, by mě to dlouhodobě nesvědčilo. Nemůžu mu to vyčítat, je to jeho povaha, jenže bohužel nefunguje s povahou mojí. Potřebuji někoho vedle sebe o koho se můžu opřít. V tomhle vztahu jsem měla kalhoty já a to mi nesvědčí. A v dlouhodobém horizontu by to nesvědčilo ani jemu. Ke všemu po tom výletě s Právníkem jsem si uvědomila, že se mi po Anarchistovi zdaleka tolik nestýská jak by mělo. A že kdybych ho opravdu milovala, s Právníkem by se tohle nestalo. Takže mi přišlo jen fér se s Anarchistou rozejít. Je mi to líto. A hlavně je mi líto jeho. Ale kdybych mu něco nalhávala, lépe by se necítil. Řekl, že se ozve příští týden a dořešíme zbytek věcí. Nejsem na vztahy dělaná a asi bych měla zůstat maximálně u vztahů mileneckých.

Co se to s Vránou děje?

Výborně. Začíná to být ještě zajímavější. Vážně se musím smát. Nedávno jsem někde byla s právníkem a pár dalšími lidmi. Večer u ohýnku si sedl vedle mě a objal mě. Nakonec jsem ležela vedle něj a on mě objímal a hladil. Strávili jsme takhle několik hodin, bavíc se s ostatními. Každý jsme šli spát do vlastní postele. Nicméně ráno to pokračovalo dál. Když jsem seděla na lavičce, sedl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Nakonec jsme se šli projít, jen já a on. Stáli jsme na krásném místě, s výhledem do krajiny. Objal mě a řekl: "Vráno, já ti to nechci nějak zkazit s Anarchistou. Neboj, nebude to mít pokračování. Ale rád se k tobě tulím." Já jsem mu řekla, že nezávisle na něm nevím, co a jak s Anarchistou bude dál. Že nemám vůbec sílu teď nic řešit a že mě celkem uklidňuje, že nechce nic víc. A pak jsme si dlouho povídali o našich rodinách, o práci a dalších věcech. Tedy, nechala jsem hlavně mluvit jeho, on není z těch, kteří se otevřou a já nechtěla zkazit ten okamžik, kdy má chuť povídat. Mně poslední dobou říká hodně věcí a dokonce se mnou některé věci konzultuje. Zajímá ho můj názor a občas na něj dokonce i dá. Po cestě domů jsme řešili hlavně pracovní záležitosti, já mu ležela hlavou v klíně a on mě celou dobu hladil. A byla jsem šťastná. Mám teď v hlavě chaos a i přes to, že nepadla ani pusa, mám pocit zrady. Co bude následovat dál?

A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.

O návratu a dalších strastech

Už několikátý den se snažím popsat své pocity a zatím jsem vždy rozepsané řádky zase smazala, protože ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit, jak se cítím a co se se mnou děje. Ono se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou. Momentálně mám ten pocit, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Chtěla bych zůstat tady v Mnichově a zároveň bych chtěla být doma. Zítra mě čeká poslední pracovní den a dneska po cestě z práce mi tekly slzy, protože jsem věděla, že tuhle cestu z práce už nikdy nepůjdu. Ještě teď, když to píšu, se mi svírá žaludek. Všechny ty úžasné lidi, které jsem si oblíbila, tu budu muset nechat. Nikdy jsem nezažila tak otevřené Němce na jaké jsem natrefila tady, kteří byli ochotní se mnou trávit volný čas a vzali mě pod svá křídla. Na druhé straně doma na mě čekají moje aktivity, které jsem nechtěla jen tak nechat být, moje rodina a kamarádi a v neposlední řadě i Anarchista. A ten je ta druhá část mých rozpolcených nálad. Těším se na něj, dokonce se na něj těším moc. Ale také jsem vyděšená ze svých (po)citů k němu. Vyděšená z představy vztahu, z toho, že budu muset dělat kompromisy, že se už nebudu rozhodovat jen sama za sebe a podle svých nálad. A vlastně nevím, jestli se na to cítím. Najednou mám pocit, že je kolem mě tolik hezkých a super kluků a já bych na ně najednou neměla myslet? Když mám chuť flirtovat snad s kýmkoliv? Když se najednou o mě kluci zajímají? Přijde mi to vůči Anarchistovi nefér. Metalista mi dneska napsal, že jsem skvělá, po té, co mi něco v podobném duchu napsal už před pár týdny. A hlavou se mi honí, že je to skvělý, chytrý a vtipný kluk, se kterým se nikdy nenudím. A napadá mě, co by, kdyby. Pozval mě na večeři (jako poděkování za jednu službičku). Já jsem samozřejmě neodmítla. Píšeme si skoro každý den. A pak je tu Franklin, kterého znám jen po internetu, píše mi také každý den a hodně mi připomíná vyjadřováním a chováním Pana Úžasného (a také se s ním zná, ale to jsem mu neprozradila). A mně zase hlodá v hlavě, co by, kdyby. Dále tu je Aktivista a momentálně je sám. Sice za dost nešťastných podmínek, ale přece. Kdysi mi říkal, že mi důvěřuje, že jsem jedna z mála a že na mně obdivuje moji schopnost postavit se věcem čelem. Plánujeme nějaké výlety až se vrátím domů, neboť i on je momentálně bez práce. A mě opět napadá, co by, kdyby. Vlastně s nikým z nich doopravdy asi nechci něco mít, jen se mi zamlouvá ta možnost, že bych mohla. Líbí se mi, že mi muži, kterých si vážím nebo mě na nich něco fascinuje, skládají poklony a je jim dobře v mojí (byť u jednoho jen virtuální) přítomnosti. A tohohle bych se měla vzdát? Jsem asi vážně vadná. Anarchista je úžasný kluk s obrovským srdcem, do kterého už si začlenil i mě, má podobný pohled na svět jako já, jsou pro něj důležitější jiné věci, než ty materiální a skoro bych až řekla, že mě obdivuje. Přemýšlí o tom, co mu říkám a také si to pamatuje. A já nad naším případným vztahem byť jen na sekundu přemýšlím? Já vážně nemůžu být normální.

Zamilovaná

Jsem zamilovaná. Nic překvapivého u Vrány. Ale novinkou je, že jsem zamilovaná šťastně. Mezi svátky jsem byla doma a on si našel každý den alespoň chvilenku, aby byl se mnou, i kdyby to byla jen jedna jediná hodina. Mohla bych se pokusit rekapitulovat, co se vlastně stalo, jak se to událo, ale momentálně mám problém napočítat do deseti a utřídit si myšlenky je činnost, o kterou se ani nepokouším. Tady alespoň útržky těch několika dní.

- Nakreslil mi k vánocům obraz. Do obrazu jsem se zamilovala ještě dřív než do Anarchisty. Je to jeden z nejkrásnějších dárků, které jsem kdy dostala. Vyrazil mi jím dech a to nejen kvůli tomu, že je opravdu překrásný, ale hlavně tím, že si dal tu práci mi něco vyrobit k vánocům, aniž by mě skoro znal.

- Říkal mi neupínej se a nakonec je to on, kdo přiznal, že se na mě upíná.

- Mám pocit, že jsme se za těch několik dní jen svlékali a sprchovali. Zákonitě jsme se museli i oblékat, ale to si nějak nevybavuji. Zřejmě to nebylo tak zajímavé.

- Byla jsem tak šťastná, že mám pro koho vařit a péct, takže má asi co jíst ještě dnes, zítra a pozítří.

- Nemám vůbec potřebu jíst ani spát. Vlastně se do jídla musím nutit. Říkal, že je to tím, že jsem do něj zamilovaná. A já jsem mu to mohla jen odsouhlasit. Naštěstí za mě vždy vše poctivě dojídal.

- Pouštěl mi plno skvělé hudby, má plno LP a já miluju hudbu z gramofonu. Zamilovala jsem si v jedné z těch nocí jemné Envy.

- Je krásný, samozřejmě, jak jinak. Samozřejmě je to nejhezčí kluk. A abych nezapomněla, je potetovaný, dost potetovaný a taky je trochu propíchaný.

Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Krásný a potetovaný

Poslední dny byly poněkud turbulentní. Takže teď sedím v Mnichově, ve svém dočasném domově, kde strávím dva měsíce. Dnes jsem dorazila a zítra hurá do práce. Jsem napnutá, zvědavá a trochu se bojím. Uvidíme, jak to půjde. Ale na práci se těším a věřím, že všechno bude v pohodě. Dorazila jsem odpoledne a teď přemýšlím, jestli se půjdu ještě dneska projít nebo to nechám až na zítra. Ale jsem hodně unavená, takže si myslím, že to nechám na zítra a dneska si půjdu brzy lehnout, možná si pustím nějaký film. Na dnešek jsem spala možná hodinu a půl. A na vině nebyla cestovní horečka, ale Anarchista.

S Anarchistou jsem byla ve středu na koncertě a byl to podařený večer. Pak mě šel doprovodit hezký kousek cesty na autobus. Dostala jsem od něj na rozloučenou pusu, ne polibek, ale také ne jen takovou tu kamarádskou pusu na tvář. A k tomu neurčité rozloučení, že se zase někdy uvidíme, třeba na vaření s FNB. Pak jsme si vyměnili pár neurčitých smsek a já byla přesvědčená, že už o něm pěkně dlouho neuslyším a že se leda někdy časem náhodně potkáme. Jaké bylo moje překvapení v sobotu, když jsem od něj dostala zprávu, že má volný den a jde vařit, jestli nechci taky dorazit. Po tom fiasku s Panem Plachým večer před tím mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že budu muset odříct, protože musím balit. Naštěstí jsem měla velkou podporu v Seŕrlaid, která se mnou zabalila, uvařila mi jídlo a ještě mi připravila svačinu do vlaku. Anarchistovi jsem odepsala, že bohužel nemohu, že musím balit. A on, ať si z toho nedělám hlavu, že snad nejedu druhý den. Tak jsem mu napsala, že právě že jedu. Okamžitě se mi ozval zpátky, že jestli mám v plánu rozlučkovou akci, rád by se přidal. Odpověděla jsem mu podle pravdy, že budu doma se Seŕrlaid a s Calwen, takže pokud mu nevadí babinec, že budu ráda, když se přidá. Přidal. Byl okouzlující a byla s ním zábava. Stalo se to, když šly holky na střechu, Calwen na cigárko a Seŕrlaid mi nechávala trochu prostoru, abych mohla být s Anarchistou sama. Chtěl ukázat byt a najednou jsme se líbali. Ani nevím, jak k tomu došlo. Tedy vím, prostě jsem ho políbila. Pak jsme tam ještě nějakou chvíli seděli všichni a já už pak holky začala jemně vyhazovat. Seŕrlaid naštěstí byla dost duchapřítomná, že vše správně pochopila a odtáhla s sebou i Calwen, která nevypadala, že by se měla k odchodu. Do pěti minut jsme byli nazí v posteli. Výsledkem byla právě ona hodina a půl spánku.

Říkal mi věci, které jsem už roky neslyšela. Říkal, že jsem nádherná. Že nechápe, že tak hezká a chytrá holka jako já nikoho nemá. Že jsem skvělá. A celou noc mě objímal. Pak mě šel vyprovodit na vlak. Seděl proti mě a čekal se mnou, než bude vlak odjíždět. Říkal mi hezké věci a pak najednou, že se na něj nemám moc upínat, že se ještě nechce vázat. A také mi zopakoval, že je o něj zájem. Tak jsem mu i já zopakovala, že to naprosto chápu. A že opravdu nemůže po jedné noci čekat, že se na něj budu upínat, že to není můj styl. A pak zase vyzvídal, proč že jsem sama. Tak jsem mu řekla, že prostě jen nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama. A že jsem prý podle kamarádek moc vybíravá a že na tom asi bude něco pravdy. Copak jsem mu mohla říct, že o mě chlapi nestojí, když si myslí, že chlapi mi leží u nohou a že se můžou přetrhnout, aby dělali to, na co si já jen pomyslím. Pak se mě ptal, jestli je to tím, že se mě chlapi bojí. Na oplátku jsem se ho optala, zda mu snad připadím tak drsná. On že ne, že to ale holky večer říkaly (říkaly, obě a to dost jednohlasně. Tímto díky!). Říkal, že jsem jen upřímná. Jemu se to prý líbí. Říkal, že se mu bude stýskat. Že přece na sebe máme email a telefon. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek přes okénko a byl pryč. Bojím se, že dva měsíce jsou moc dlouhá doba, aby mě udržel v hlavě. Je to po člověk, který mě opravdu zaujal. U kterého jsem dokázala dát najevo, že se mi líbí a nepřišlo mi to divné. Včera jsem měla oči jen pro něj a on vlastně taky jen pro mě. Asi jsem se zamilovala. Nechci ale moc přemýšlet o všech kdyby, tak doufám, že nebudu mít moc čas.

Koncert, alkohol a dobrá nálada

Včera večer koncert, Heaven Shall Burn. Byl to báječný večer. Koncert byl úžasný, ale ten zbytek kolem ještě víc. Ano, po dlouhé době jsem pila a to že celkem dost. Ale byla jsem v dobrém rozmaru, byla jsem milá, roztomilá a také středem pozornosti. Metalista mi tvrdil, že jsem přitažlivá (v jakém kontextu? už nevím...). Potkala jsem tam Anarchistu, kterého znám na jedné akci. Krásný, milý kluk. Normálně bych za ním možná ani nešla, ale jak jsem byla v náladě, přišla jsem za ním a hned, my se známe, viď? Koukal na mě, nevím, jestli mě poznal. Já mu říkala, že přijdu na to, odkud. A pak jsem si vzpomněla. Celý večer už se ode mě nehnul. Nebo já od něj? Myslím, že to bylo oboustranné, nechal odejít i své kamarády a zůstal se mnou. Nakonec se i všichni ostatní známí a kamarádi vytratili a já tam zůstala jen s Metalistou a Anarchistou. Metalista mi nabídl, že mě doprovodí domů. A Anarchista se přidal. Myslín, že Metalistovi to nebylo úplně po chuti, ale byla to pěkná 30-ti minutová procházka nocí, s kluky byla sranda a já alespoň vystřízlivěla. Před domem jsem oba líbla na tvář, poděkovala jim za doprovod a přenechala je svému osudu. Ale mé ego se cítilo dobře. Poctěno. Jak jen je to dlouho, co mě někdo doprovodil domů? A včera jsem měla rovnou dvojitý doprovod. Je mi dobře.

Kéž by věděl, kéž by chtěl

Mám  pocit, že se teď nic nedaří. S prací je to špatné, to co bylo domluveno je zatím odloženo na neurčito. Nabídka jít na dva měsíce do Mnichova snad vyjde, ale je to všechno takové vachrlaté a moc nejistot. V nejbližší době, až se tím nějak prokoušu, se snad o tom trochu rozepíšu, teď na to nemám nějak sílu. Jsem z toho tak moc frustrovaná a nevím, co budu dělat dál, že zrovna neoplývám chutí svým pocitům dávat podobu slov.

Co se ale mrzí hodně je zkutečnost, jak se to vyvíjí s Panem Plachým. Tedy spíš nevyvíjí. Ani nevím, zda začal být nejdříve on odměřený, nebo jsem si ho já začala držet od těla nebo jestli si to všechno jen nenamlouvám. Přijde mi, že on si neodpustí chvilku, aby si nepřisadil na můj úkor. A já zase vím, že jsem vůči němu hodně odtažitá. Je mi líto, nakolik mě ignoruje, tak jsem se rozhodla ho ignorovat taky. Chvíli jsem si myslela, že třeba o mě stojí, že by třeba mohl. A ty víkendy strávené s ním byli krásné. Ale pak se (ve mně?) něco zlomilo a teď se ve mně mísí vztek, vzdor a opovržení sama sebou. Zvyk, který se tak nějak zavedl, že s ním na pravidelných pátečních akcích chodím na večeři, jsem porušila a šla s někým jiným. Tenhle pátek na mě reagoval tak podrážděně, že jsem pak už neměla chuť se s ním bavit. Tak už jsem si jen špitala s Právníkem. Bylo mi Pana Plachého trochu líto, seděl tam tak sám, zatímco já jsem se bavila s Právníkem. Právník trval na tom, že jde na večeři tentokrát on se mnou a já jsem za to byla vděčná. Mám Právníka vážně ráda, možná i pro to, že mi tak moc připomíná tátu. A na Pana Plachého asi žárlím, přijde mi, že se nějak moc zajímá o Princeznu. Je krásná, milá, blond, stojí o ní snad každý. Kromě toho, že je krásná, je i vtipná, komunikativní a co bych zapírala, je úžasná. A bude se mnou bydlet. Mám jí ráda. A i ona mě - myslí si (na rozdíl od Pana Plachého), že jsem úžasná. Nechci se k Panu Plachému takhle chovat, ale nedaří se mi chovat se jinak. Chtěla bych mu umět dát najevo, kolik pro mě znamená.

A po měsících skoro abstinence jsem si zase otevřela lahev vína a dělá mi to dobře. Otupuje mě to a na chvíli mám pocit, že nemyslím. Potřebuju nemyslet. Alespoň chvíli.

Chaos v hlavě

Co se se mnou děje? Jsem neustále v jednom kole a je to dobře, nestíhám moc přemýšlet. Nechci přemýšlet. Nedokážu si udělat v hlavě pořádek. Stále přemýšlím o Panu Plachém. Začarovaný kruh.

Dneska jsem si psala s Panem Úžasným. Jestli se mnou nechce na oběd. Prý teď toho má moc. A že prý někdy klidně někam zajdeme. Ale že silně pochybuje, že se mi někdy ozve sám od sebe. Ať prý to nechápu tak, že by mu vadila jen představa, že by se mnou měl někam jít a jen to neuměl vypustit z pusy, tak to prý ne. Ale on prostě pochybuje, že by se mi ozval sám od sebe. Na to jsem mu odpověděla, že já taky silně pochybuju, že by se mi ozval sám od sebe, že to tedy zase někdy zkusím a buď se mu to bude hodit nebo ne. Poté se mě zeptal, zda potřebuju peníze. Že by prý potřeboval nějaký překlad z němčiny a do němčiny. Na to jsem mu napsala, že mu ráda podklady přeložím, ale že za to nic nechci, leda mě může pozvat pak na ten oběd. Na to mi odpověděl, že se nechtěl ptát zrovna mě, poněvadž  mu to vlivem situace vážně nepřišlo úplně vhodné. A že ty německy vládnoucí děcka kolem něj jsou úplně nespolehlivý. Zajímavé, s těmi se kamarádí. Je mi z toho tak nějak smutno, na překlad jsem mu dobrá, ale na to, aby se ozval kvůli obědu, tím si jistý není. Přijdu si trochu jako hlupák.

A pak je tu Pan Právník. Těžko říct, do jaké škatulky ho mám zařadit. Známý to není, asi kamarád, byť to je úplně jiná forma kamarádství, než jakou jsem zvyklá. Ale záleží mi na něm. Vážím si ho pro jeho inteligenci, angažovanost a dotahování věcí do konce. Teď má nějaké trable, o kterých nemluví. Nikdy o sobě nemluví. Na týden se sebral a zmizel neznámo kam, všechny povinnosti nechal ladem. Když se včera večer na jedné akci na skok ukázal, první věc, co udělal, když mě viděl, bylo, že mě obejmul a pár sekund mě držel v náručí. U něj naprosto atypické, on, který se brání každé (přílišné) důvěrnosti. Pak se sebral a bez slova rozloučení zmizel. Takhle ho neznám a trochu mě to děsí. A nevím, jak bych mu mohla pomoci. A je mi ho líto. Ale ptát se ho na cokoliv nemá smysl, stejně by mě odmítl. Tak mi jen leží v hlavě a doufám, že to není nic vážného a že to brzy zase bude ten starý rozhodný kluk.

Jinak dneska jsem se díky kamarádce (která u mě snad od nového roku bude bydlet) dostala k pravidelné akci Food Not Bombs, kteří vaří jídlo pro bezdomovce. Původně jsem nikam nechtěla jít a chtěla jsem si odpočinout, ale nakonec mi padal doma strop na hlavu, tak mi to nakonec přišlo vhod. Bylo to super, nejdříve jsme byli pro zeleninu v tržnici. Byla jsem překvapena, že nám prodejci bez problémů dávali zeleninu, většinou tu, která by byla hůře prodejná nebo už nevypadala úplně svěže, a nebo prostě nějakou, aby udělali dobrý skutek. Byla jsem tím mile překvapena. Uvařilo se mnoho litrů jídla, které se během pár minut rozdalo. Měla jsem z celé akce tak dobrý pocit, tak smysluplné. Jeden z bezdomovců mi říkal, že mi to moc sluší. To bylo tak milé. Takže za měsíc zase. Už teď se těším.

Prodloužený víkend s Panem Plachým a co si o tom myslí karty

Prodloužený víkend jsem si užila. Jakpak také ne s tím nádherným počasím a Panem Plachým na horách. Jsem ještě rozpačitější, než jsem byla minulý týden. Je mi s ním krásně. Kromě toho, že začínám zbožňovat jeho dost zvláštní a trochu divný smysl pro humor, baví mě si s ním povídat a je mi příjemné s ním i mlčet. Pan Plachý mě pozval na chalupu s jeho přáteli. Ale abych byla upřímná, zval i jinou naší kamarádku, která ale jet nemohla, přestože s námi by prý jela kamkoliv, jen nevím, jestli myslela s námi všemi nebo jen s Panem Plachým (začínám být paranoidní). Všichni si tam mysleli, že jsme pár a on nic nevyvracel. Vyfasovali jsme společnou postel a bohužel na mě nic nezkusil. Ale ani já na něho ne. Přesto bylo krásné poslední věc večer slyšet jeho dobrou noc a první věc po ránu vidět, jak otvírá oči, pak se na mě usměje a potichu řekne ahoj. Měla jsem strašnou chuť ho je obejmout, jen se ho pohladit. Ani jedno jsem neudělala. Pokaždé, když mě vyhledal očima nebo já jeho, se na mě usmál odzbrojujícím úsměvem. A také jsem bohužel již podruhé viděla v jeho očích bolest, hlubokou a nefalšovanou. Poprvé, když jsem tuhle bolest v jeho očích četla, tehdy jsem mu úplně propadla. Tentokrát jsem už věděla, co tam najdu a bylo mi ho neskutečně líto. A přesto jsem ho nedokázala ani pohladit po ruce. Bylo mi mizerně, protože jsem ho donutila se vrátit. Přejeli jsme kočku. Donutila jsem ho vrátit se, abych zjistila, zda je mrtvá nebo zda se jí třeba ještě dá  pomoci. Nebyla to kočka, ale veverka a měla to chuděra za sebou, ležela tam uprostřed silnice bříškem nahoru. Byl to smutný pohled. On tím trpěl. Už když se vracel jsem mu v očích četla, že to dělá jen kvůli mně a že je bezradný. 

Večer mi to nedalo a vyložila jsem si karty. Snažím se to nedělat příliš často a taky si nejsem vždy jistá tím, co mi karty chtějí říct. Ale byla jsem natolik bezradná, že jsem se ke kartám přece jen uchýlila.Takže tady v krátkosti výklad. V momentální situaci je cítit beznaděj. Strach a analyzování věcí pořád dokola, přemýšlení o budoucnosti, což mi nedovolí se soustředit na současnost a tu si užívat. Minulost je silně ovlivněna mužem, který je chytrý, rozumný, s úžasným analytickým myšlením, muž, který je mistrem slova. Ale také muž proradný, emocionálně chladný, specialista na překrucování slov druhých a následným používání jich proti nim samotným (ano, je řeč o Oslovi). Karta, která pozitivně ovlivní budoucí vývoj, pomáhá udržet si klidnou mysl a nadhled a pomáhá vyčkat na vyřešení situace. Naopak problematické bude udržet si pozitivní přístup, chybět bude odhodlání riskovat a bude zde problém s vírou ve vlastní intuici.  Dle karet bych se měla obrnit trpělivostí a tu se naučit skloňovat ve všech pádech. Trpělivost a vytrvalost přinášejí úspěch. Patrná snaha o dosažení cíle. Pomalé otvírání se jinému člověku. Narůstání důvěry a duševní spřízněnosti. Přesto zde přetrvává nejistota, zda vše nejsou jen zbožná přání. Opětovný pocit beznaděje, utvrzování se v tom, že vše je marné. Vyčerpávající čekání a doufání. Tahle destruktivní energie by mohla potenciální vztah ohrozit. Další karta ale ukazuje na dosažení dlouho očekávaného a vytouženého. Dojde k dosažení vnitřního klidu a naplnění. Zčeřená hladina se uklidní a dojde k nalezení pocitu domova. Poslední karta ukazuje na citovou rovnováhu a láskyplnou intimitu. Nevím, zda tomu mám věřit. A co vy, věříte kartám?

Nedám sotva nalezenou rovnováhu

Je podzim. A podzim mi svědčí. Cítím se skvěle a užívám si to. Konečně jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak věci jsou a co se kolem mě odehrává. Mám pocit, že jsem našla svou cestu, že se konečně ubírám tím správným směrem. Konečně jsem přestala úpěnlivě někoho hledat. Tedy alespoň jsem si to myslela ještě dneska, teď už si tím nejsem tak úplně jistá. Stále víc se mi líbí jeden kamarád. Obávám se, že tato náklonnost je pouze jednostranná. Není zde jakýkoliv náznak z jeho strany, že by o mě taky stál. Na to mám konec konců talent. Serrlaid stejně říká, že nejsem jeho typ. Budu věřit, že mě to brzy přejde. A že zase brzy najdu svou nedávno nalezenou rovnováhu. Nerada bych o ní přišla sotva jsem ji nalezla. Věřím, že bude stačit se na to párkrát vyspat a jemu půjdu v následujích dnech z cesty. 

Den, který mi zkazil náladu

Je mi nějak smutno. Včera mi spolubydlící oznámila, že se k prvnímu září stěhuje. Pak nastalo dohadování o penězích. Já chci, aby mi zaplatila nájem na září, ona nechce, tedy minimálně ne celý. Tak jsem jí říkala, že běžná je dvou měsíční výpovědní lhůta a že jsem ji na to upozorňovala, když se ke mně stěhovala. Což je pravda. Ale nemám na to žádný papír, smlouvu nemáme. Nějak si myslím, že mezi kamarády se to nenosí. Nakonec mi slíbila, že září zaplatí, byť ne najednou. Jestli to doopravdy udělá se teprve ukáže.

Dosáhla jsem svého. Tak proč mám z toho celého tak špatný pocit? Vadí mi, že k téhle diskuzi muselo vůbec dojít. Na začátku jsme se jasně dohodly na pravidlech a tak vycházím z toho, že i druhá strana je bude respektovat. Její jednání nebylo fér a ona to věděla a přesto to zkusila. Snažila se využít situace na můj úkor. Zřejmě jsem hloupá, ale vždy se chovám férově, držím sliby a naivně doufám, že i ostatní budou. Takže třeba můj bývalý spolubydlící mi dluží za tři nájmy a stále se nemá k tomu, aby mi to začal splácet. Mám pocit, že se nechávám využívat.

Ráda bych ve svém věku bydlela sama, ale ať počítám, jak počítám, tenhle byt sama neutáhnu. Sice to zkusím, ale obávám se, že je to nereálné. Takže zase budu shánět někoho nového. Ono s někým se sžít není úplně jednoduché a už jen při té představě se ve mně všechno bouří. A ať se situace vyřeší jakkoliv, není to optimální a stejně s tou situací nebudu úplně spokojená. Prostě potřebuju lépe placenou práci. Sice to je jeden z mých úkolů na to-do listu, ale nechtěla jsem to řešit tak překotně. Nevím přesně, jak tuhle situace řešit a věřím tomu, že v následujících dnech si v hlavě udělám trochu pořádek.

Celá tahle situace mě ale ve svém důsledku zase přivádí k tomu, že kdybych nebyla sama, tyhle problémy bych vůbec nemusela řešit. Na nájem bychom byli dva, jídlo pro dva nikdy nestojí dvojnásobek toho, co pro jednoho, ale to hlavní a zásadní vidím v tom, že bych neměla pocit takového strašného osamocení. Přála bych si o někoho se opřít. Jen vědět, že tu pro mě někdo je by mi hodně pomohl.

Jenže zatím se nedokážu otevřít. Po svém posledním vztahu, který skončil fiaskem a který jsem hodně dlouho zpracovávala, zjišťuji, že jsem si kolem sebe vybudovala vysokou hradbu, za kterou nikoho nepustím. A i když si to včas uvědomím, nedokážu se donutit ji začít bořit. Jsem přeborník na stavění obranných valů, ale bořit je v časech míru mě nikdo nenaučil. Nedávno jsem potkala jednoho cizince. Cizinec je ztělesněním všeho, co u chlapa hledám. Celý víkend jsem z něho nedokázala odtrhnout oči. Ale už jsem nedokázala dát ani v nejmenším najevo, že se mi líbí. Bavila jsem se s ním, smála jsem se s ním, ale nedokázala jsem si dovolit si ani náznak flirtu. Bála jsem se zklamání, odmítnutí a hlavně jsem si celou dobu říkala, jak by kluk jako on mohl něco vidět na někom jako jsem já. On může přece mít každou holku jakou si zamane. Tak proč by pro boha měl chtít mě. A já si od té doby vyčítám, jak jsem se chovala a vymýšlím, jak se s ním spojit. Když už on asi dávno neví, kdo jsem a že vůbec existuju. Ke všemu ve mně hlodá fakt, že je přece chlap, tak pokud by chtěl a měl zájem, určitě by si našel možnost, jak mě kontaktovat (a ta možnost je, neboť máme společného kamaráda). Takže si říkám, proč bych se měla snažit já. Prý přijde jiný cizinec a já budu připravená, říká Seŕrlaid. Kéž by měla pravdu. Moc bych si přála, aby se to konečně zlomilo.

Každý by měl dostat druhou šanci

O víkendu jsem se na Trutnově potkala s člověkem, který byl kdysi mým hodně dobrým kamarádem. Pak uvěřil některým lžím, které o mně rozšířili jiní. A zmizel mi ze života. Já pak vzdala pokusy o vysvětlování a napravování a to jsem se až po letech dozvěděla, co mu napovídal švagr. Nicméně tady za mnou přišel, sám, bez kamarádů, aby mi řekl, že mu umřel táta. Že prý si nepřeje, abych se to dozvěděla od někoho jiného. Seděli jsme tam dobrou hodinu a povídali si. Ptal se na mé rodiče a říkal, ať se hlavně my všichni držíme, že by další špatné zprávy neunesl. Nakonec mě prosil, ať se mu někdy ozvu. S dovětkem co jsme si, to jsme si. Myslím, že si každý zaslouží druhou šanci. Nevím, jestli mezi námi někdy může být to co dřív, ale zkusím udělat maximum, abychom k sobě zase našli cestu. Asi to bude chtít čas, asi to bude chvíli trvat, ale nemůžu odepsat ty doby, kdy jsme si byli hodně blízcí, skoro jako brácha se ségrou. Jen mi je líto, že to musela být takováhle situace, která mu otevřela oči. Proč až takovéhle situace donutí člověka prozřít?