Čekání na zázraky

Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.

Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná.  Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.

O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.

Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!

Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!

Chaos...!!!

Situace je dále nepřehledná. A rozhodně ještě chaotičtější než byla. Ale já se celkem dobře bavím a čekám, co se bude dít dál. Je opravdu zarážející, že k sobě soustavně přitahuju chaos, kuriózní situace a netypické stejně jako silné osobnosti. O tuhle situaci se zvládá postarat právník. A je to vážně zmatené. Respektive, zmatená jsem já. O víkendu mi přeinstalovával počítač. Celý den se tu ke mně tulil, aby mi pak večer řekl, že mě má rád, ale není do mě zamilovaný. A přitom mi řekne, že by byl rád, kdybych se občas stavila u něj. A proč že jsem tak zmatená, když se situace může stát celkem přehledná, když se mnou jedná na rovinu? Protože je rozdíl mezi tím, co mi říká a jak se chová. Protože nevím, jak se k tomu mám postavit. Ale jsem ráda, že je to tak, jak to je. Já ho mám opravdu hodně ráda, ale také si nemyslím, že bych do něj byla zamilovaná. Takže zase klasický postup a vyčkávám, kam se to vyvine. Každopádně mám o zábavu postaráno. Život je tak krásný!

Co se to s Vránou děje?

Výborně. Začíná to být ještě zajímavější. Vážně se musím smát. Nedávno jsem někde byla s právníkem a pár dalšími lidmi. Večer u ohýnku si sedl vedle mě a objal mě. Nakonec jsem ležela vedle něj a on mě objímal a hladil. Strávili jsme takhle několik hodin, bavíc se s ostatními. Každý jsme šli spát do vlastní postele. Nicméně ráno to pokračovalo dál. Když jsem seděla na lavičce, sedl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Nakonec jsme se šli projít, jen já a on. Stáli jsme na krásném místě, s výhledem do krajiny. Objal mě a řekl: "Vráno, já ti to nechci nějak zkazit s Anarchistou. Neboj, nebude to mít pokračování. Ale rád se k tobě tulím." Já jsem mu řekla, že nezávisle na něm nevím, co a jak s Anarchistou bude dál. Že nemám vůbec sílu teď nic řešit a že mě celkem uklidňuje, že nechce nic víc. A pak jsme si dlouho povídali o našich rodinách, o práci a dalších věcech. Tedy, nechala jsem hlavně mluvit jeho, on není z těch, kteří se otevřou a já nechtěla zkazit ten okamžik, kdy má chuť povídat. Mně poslední dobou říká hodně věcí a dokonce se mnou některé věci konzultuje. Zajímá ho můj názor a občas na něj dokonce i dá. Po cestě domů jsme řešili hlavně pracovní záležitosti, já mu ležela hlavou v klíně a on mě celou dobu hladil. A byla jsem šťastná. Mám teď v hlavě chaos a i přes to, že nepadla ani pusa, mám pocit zrady. Co bude následovat dál?

A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.

Rozpolcená

Tak se mi to tu v Mnichově chýlí ke konci. Ještě 14 dní a pak domů. A čím víc se to blíží, tím víc se mi svírá žaludek. Sama jsem si to vybrala. Mohla jsem tu zůstat déle a asi jsem mohla zůstat natrvalo. Ale chci zpět do Prahy, mám tam své mimopracovní aktivity, mám tam rodinu a přátele a teď tam mám i Anarchistu. Co sice v tuhle chvíli nemám, je práce, ale to se nějak vyřeší, s tím si tolik hlavu nelámu. Zatím. Tak proč mám najednou slzy na krajíčku a svírá se mi žaludek? Sice tu mám milé kolegy a kolegyně, ale těmi to není, lidi zůstanou v srdci (a na facebooku). Jen mě dohnal můj starý sen, který by se tímhle naplnil. Žít v Německu, mít tu super práci a vypadnout z Čech. Můj sen se sice změnil, ale rozloučit se s tím starým, který mě utvářel tolik let, není tak jednoduché. Takže teď jsem ve fázi truchlení. Truchlit je v pořádku, jen tak je možné se úplně rozloučit a plně se soustředit na sen nový.

Prazvláštní ten čas před vánoci

Dneska byla v Mnichově velká akce. Na kterou jsme se celou tu předchozí dobu připravovali. Bylo to náročné,  víc než náročné. Od rána na nohou, v jednom kole. Ale bylo to neuvěřitelné. Přijel i můj český šéf s kolegyní. Jak to tady vypadá dobře, tak to vypadá špatně s Prahou. Pořád je ještě šance, že to všechno i s Prahou dopadne dobře, ale stále menší. Pokud to poběží, tak to určitě nebude takové, jak to mělo být. Přesto jsem momentálně v klidu, naučím se zde, co můžu, pokud se nám podaří to dotáhnout do konce, ať už v jakékoliv podobě, bude se mi nabité know-how hodit, pokud ne, tak jsem placená a pak se v únoru uvidí, co dál. Nějak bylo, nějak je a nějak bude. Stejně mě předchozí práce nebavila, byla jsem z ní frustrovaná a chtěla odejít. A i kdyby nám to nakonec nevyšlo, stejně bych si vždy vyčítala, že jsem to nezkusila. A určitě bych si něco našla, toho se tolik nebojím.

Jinak co se týče Mnichova, také nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tedy možná spíš zelené, ale to není podstatné. Každopádně byl týden před dnem D odejít jednatel a nahrazen workoholičkou, která je strašný dříč a nepochybně je schopná, ale postrádá všechno to, co by člověk od podobné firmy čekal. Je to jen čistá byznysmenka a díky ní se ztratilo to všechno lidské, pro co to většina z nás chce dělat. Do toho přijel rakušák z vídeňské (také nedokončené) pobočky, celou dobu se stavěl do pozice tamějšího jednatele a až na konkrétní dotaz přiznal, že není. Prý povede mnichovskou pobočku. Je to arogantní, namyšlený vůl, který má obrovské ego a malý mozek. Ke všemu vysílá nějakou špatnou energii a mně se z něho svírá žaludek a je mi úzko. Celou dobu mě ignoroval, do dneška, než zjistil, že se mám zaučit na vedoucí pobočky a tím jsem na stupnici malá až velká nula postoupila na pozici menší nuly, tedy hodné té, které jméno si zapamatuje a se kterou se bude bavit. Dokonce na mě zkusil cosi, co asi mělo být úsměv. No, klidně mi může! Myslím, že naše spolupráce bude ještě hodně komplikovaná a jsem opravdu vděčná, že jsem tu jen na přechodnou dobu. Kolegyně to mají těžší, ty pod ním budou muset pracovat dál.

Ve středu v noci jsem přece jen napsala Anarchistovi a ráno jsem chtěla napsat kamarádce, že na tu skvěle vymyšlenou zprávu může přece jen jeden kluk neodpovědět (ona mi tvrdila, že na ní odpoví každý!), když v tom mi blikla příchozí zpráva, dneska mi dokonce psal několik smsek sám. Je pozorný a samý kompliment, na to, že mi říkal, hlavně ať se na něj neupínám, je to milé překvapení, čekala jsem, že odepíše možná jednou, třeba i dvakrát a pak už nic. Ale bojím se si cokoliv si malovat, abych to nezakřikla. Mám strach, že každá další moje smska zůstane bez odezvy. A pak se vždycky moc raduju, když přijde krásná odpověď. Vůbec nechápu, jak se klukovi jako je on může líbit holka jako jsem já.

Koncert, alkohol a dobrá nálada

Včera večer koncert, Heaven Shall Burn. Byl to báječný večer. Koncert byl úžasný, ale ten zbytek kolem ještě víc. Ano, po dlouhé době jsem pila a to že celkem dost. Ale byla jsem v dobrém rozmaru, byla jsem milá, roztomilá a také středem pozornosti. Metalista mi tvrdil, že jsem přitažlivá (v jakém kontextu? už nevím...). Potkala jsem tam Anarchistu, kterého znám na jedné akci. Krásný, milý kluk. Normálně bych za ním možná ani nešla, ale jak jsem byla v náladě, přišla jsem za ním a hned, my se známe, viď? Koukal na mě, nevím, jestli mě poznal. Já mu říkala, že přijdu na to, odkud. A pak jsem si vzpomněla. Celý večer už se ode mě nehnul. Nebo já od něj? Myslím, že to bylo oboustranné, nechal odejít i své kamarády a zůstal se mnou. Nakonec se i všichni ostatní známí a kamarádi vytratili a já tam zůstala jen s Metalistou a Anarchistou. Metalista mi nabídl, že mě doprovodí domů. A Anarchista se přidal. Myslín, že Metalistovi to nebylo úplně po chuti, ale byla to pěkná 30-ti minutová procházka nocí, s kluky byla sranda a já alespoň vystřízlivěla. Před domem jsem oba líbla na tvář, poděkovala jim za doprovod a přenechala je svému osudu. Ale mé ego se cítilo dobře. Poctěno. Jak jen je to dlouho, co mě někdo doprovodil domů? A včera jsem měla rovnou dvojitý doprovod. Je mi dobře.

Prodloužený víkend s Panem Plachým a co si o tom myslí karty

Prodloužený víkend jsem si užila. Jakpak také ne s tím nádherným počasím a Panem Plachým na horách. Jsem ještě rozpačitější, než jsem byla minulý týden. Je mi s ním krásně. Kromě toho, že začínám zbožňovat jeho dost zvláštní a trochu divný smysl pro humor, baví mě si s ním povídat a je mi příjemné s ním i mlčet. Pan Plachý mě pozval na chalupu s jeho přáteli. Ale abych byla upřímná, zval i jinou naší kamarádku, která ale jet nemohla, přestože s námi by prý jela kamkoliv, jen nevím, jestli myslela s námi všemi nebo jen s Panem Plachým (začínám být paranoidní). Všichni si tam mysleli, že jsme pár a on nic nevyvracel. Vyfasovali jsme společnou postel a bohužel na mě nic nezkusil. Ale ani já na něho ne. Přesto bylo krásné poslední věc večer slyšet jeho dobrou noc a první věc po ránu vidět, jak otvírá oči, pak se na mě usměje a potichu řekne ahoj. Měla jsem strašnou chuť ho je obejmout, jen se ho pohladit. Ani jedno jsem neudělala. Pokaždé, když mě vyhledal očima nebo já jeho, se na mě usmál odzbrojujícím úsměvem. A také jsem bohužel již podruhé viděla v jeho očích bolest, hlubokou a nefalšovanou. Poprvé, když jsem tuhle bolest v jeho očích četla, tehdy jsem mu úplně propadla. Tentokrát jsem už věděla, co tam najdu a bylo mi ho neskutečně líto. A přesto jsem ho nedokázala ani pohladit po ruce. Bylo mi mizerně, protože jsem ho donutila se vrátit. Přejeli jsme kočku. Donutila jsem ho vrátit se, abych zjistila, zda je mrtvá nebo zda se jí třeba ještě dá  pomoci. Nebyla to kočka, ale veverka a měla to chuděra za sebou, ležela tam uprostřed silnice bříškem nahoru. Byl to smutný pohled. On tím trpěl. Už když se vracel jsem mu v očích četla, že to dělá jen kvůli mně a že je bezradný. 

Večer mi to nedalo a vyložila jsem si karty. Snažím se to nedělat příliš často a taky si nejsem vždy jistá tím, co mi karty chtějí říct. Ale byla jsem natolik bezradná, že jsem se ke kartám přece jen uchýlila.Takže tady v krátkosti výklad. V momentální situaci je cítit beznaděj. Strach a analyzování věcí pořád dokola, přemýšlení o budoucnosti, což mi nedovolí se soustředit na současnost a tu si užívat. Minulost je silně ovlivněna mužem, který je chytrý, rozumný, s úžasným analytickým myšlením, muž, který je mistrem slova. Ale také muž proradný, emocionálně chladný, specialista na překrucování slov druhých a následným používání jich proti nim samotným (ano, je řeč o Oslovi). Karta, která pozitivně ovlivní budoucí vývoj, pomáhá udržet si klidnou mysl a nadhled a pomáhá vyčkat na vyřešení situace. Naopak problematické bude udržet si pozitivní přístup, chybět bude odhodlání riskovat a bude zde problém s vírou ve vlastní intuici.  Dle karet bych se měla obrnit trpělivostí a tu se naučit skloňovat ve všech pádech. Trpělivost a vytrvalost přinášejí úspěch. Patrná snaha o dosažení cíle. Pomalé otvírání se jinému člověku. Narůstání důvěry a duševní spřízněnosti. Přesto zde přetrvává nejistota, zda vše nejsou jen zbožná přání. Opětovný pocit beznaděje, utvrzování se v tom, že vše je marné. Vyčerpávající čekání a doufání. Tahle destruktivní energie by mohla potenciální vztah ohrozit. Další karta ale ukazuje na dosažení dlouho očekávaného a vytouženého. Dojde k dosažení vnitřního klidu a naplnění. Zčeřená hladina se uklidní a dojde k nalezení pocitu domova. Poslední karta ukazuje na citovou rovnováhu a láskyplnou intimitu. Nevím, zda tomu mám věřit. A co vy, věříte kartám?

Nedám sotva nalezenou rovnováhu

Je podzim. A podzim mi svědčí. Cítím se skvěle a užívám si to. Konečně jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak věci jsou a co se kolem mě odehrává. Mám pocit, že jsem našla svou cestu, že se konečně ubírám tím správným směrem. Konečně jsem přestala úpěnlivě někoho hledat. Tedy alespoň jsem si to myslela ještě dneska, teď už si tím nejsem tak úplně jistá. Stále víc se mi líbí jeden kamarád. Obávám se, že tato náklonnost je pouze jednostranná. Není zde jakýkoliv náznak z jeho strany, že by o mě taky stál. Na to mám konec konců talent. Serrlaid stejně říká, že nejsem jeho typ. Budu věřit, že mě to brzy přejde. A že zase brzy najdu svou nedávno nalezenou rovnováhu. Nerada bych o ní přišla sotva jsem ji nalezla. Věřím, že bude stačit se na to párkrát vyspat a jemu půjdu v následujích dnech z cesty. 

Vypadá takhle sen?

Pokud to opravdu všechno dopadne, začnu věřit na zázraky. Před několika měsíci jsem zjistila, že na český trh vstoupí firma, kterou znám a oblíbila jsem si při svých cestách do Německa. Která koresponduje s mým přesvědčením a mými hodnotami. Takže jsem nezaváhala a poslala jsem jim svůj životopis. A nemířila jsem nízko, adresovala jsem to rovnou německému jednateli. Jaké bylo za pár dní moje překvapení, když jsem dostala odpověď od jednatele českého. Odpověď zněla, ať mám nějakou dobu strpení, že ještě nejsou ve fázi hledání zaměstnanců, ale že se mi potom určitě ozvou. Jak slíbili, dodrželi. Zítra to bude 14 dní, co jsem obdržela e-mail, zda bych v následujícím týdnu měla čas na osobní setkání. Popovídání spíš než pohovor dopadl dobře, dneska jsem podala v nynější práci výpověď. A v prosinci nastupuji do nové práce. Nemůžu se dočkat. Dneska jsem měla naprostou krizi a nebyla schopná vůbec pracovat. Takže všichni povinně držte palce, ať se do té doby nic nestane. Tohle je totiž práce mých snů.

Dneska šéfová rovnou rozeslala e-mail, že končím. Jeden z mých nadřízených ze Švýcarska mi poslal e-mail, že je to hodně špatná zpráva pro firmu i náš team. A že doufá, že důvod mého odchodu je pouze ve finanční stránce a nikoliv v ničem jiném. A ať se na něj klidně obrátím. Já teď nevím, co mám dělat. Tuhle novou práci bych rozhodně vzala, i kdybych byla v nynějším zaměstnání více spokojená. Jenže na druhou stranu spokojená už dlouho nejsem. A na vině je hlavně moje šéfová, která v rámci svého strachu všem vždycky všechno  slíbí a na nás za ten rok a půl navalila plno zbytečné práce. Ona je ta, která nás vždycky jako team podrazila, když jsme trvali na dodržování pravidel. Ona je ta, která nás jen demotivuje, místo aby nás motivovala. Neumí vyjádřit ani uznání, pochvaly jsem se od ní nedočkala ani jednou. A nechci odejít a nechat si to pro sebe. Nemyslím si, že by to bylo fér. Není to žádný způsob pomsty, necítím potřebu se mstít, ale prostě si myslím, že je potřeba, aby si svoje chyby uvědomila a začala na nich pracovat. Já jí tohle vytkla před vánoci a za tu dobu neudělala ani nejmenší pokrok, takže se nad tím ani nezamyslela. A mám pocit, že tomuhle člověku, co se mě ptal, dlužím pravdivou odpověď. Původně jsem si myslela, že si promluvím nejdříve se šéfovou, ale vlastně na to nemám chuť, ale taky se mi nechce psát na ni stížnost za jejími zády. Jak z toho ven?

Je na čase bojovat

Tohle je můj pes. Miluju ho nade vše. Mám ho z útulku, vzali jsme si ho s bývalým před téměř šesti lety. Osel odešel a opustil nás oba. A tak jsem zůstala já a Myšák sami. Ale kvůli tomu to nepíšu.

Myšák je plašan a srab od té doby, co ho mám. Vyhozený vánoční stromeček vyštěkával asi 15 minut a dalších 15 jsem ho přesvědčovala, že můžeme projít kolem, aniž by se mu cokoliv stalo. Někdy ho moucha dokáže zahnat do koupelny a tam pak sedí přesně jako na obrázku se zvednutou packou. Když se bojí, sedí se zvednutou packou. Vyšší "level" už je jen sezení a klepání se. Ale Myšákův největší strach je ze psů a to hlavně větších. Vždycky se jich bál a od té doby, co ho pokousal pittbull se jich začal bát ještě víc. A tady nastal ten zásadní problém. Já to psychicky neunesla stejně jako on. Ten strach v nás obou narůstal postupně a jak už to tak mezi pánem a psem bývá, já svůj přenáším na něj. Dostali jsme se tedy do takové ošklivé spirály, kdy on byl stále agresivnější, já na to reagovala ještě větším strachem, na což Myšák reagoval ještě větší agresí. Myšák na psy vrčí a startuje po nich ze strachu. Takže naše procházky byli stále kratší, já byla stále opatrnější, až jsem se jednou probudila a zjistila, že prostě s ním nedokážu vyjít ven. Od té doby je Myšák u našich a já za ním jen chodím na návštěvu. Tohle se stalo už před více než rokem.

Nebyla jsem schopná se svému strachu postavit, vždycky jsem selhala. Ten víkend, co jsem ho měla na zkoušku u sebe před několika měsíci dopadl tak, že jsem z paniky zvracela a po těch dvou dnech byla zralá na psychiatra. Klasické návaly paniky se studeným potem po zádech nebo naopak návaly horka. Třes a nadměrné pocení. Bílo před očima a skoro omdlení. Od té doby jsem to nedokázala zopakovat. Moji rodiče mi taky moc oporou nejsou, o psa se sice suprově starají, ale mně nijak nepomohli (ostatně jako s žádným mým problém, co jsem kdy měla, ale to je na jiné povídání) se z toho dostat. Minulý týden jsem se odhodlala a zavolala psí psycholožku, která s námi oběma bude pracovat. Zítra máme úvodní sezení. Já a Myšák. Mám strašný strach, bojím se, že to nezvládnu.

Nejhorší na tom všem je, samozřejmě kromě toho, že tím trpím nejen já, ale hlavně pes, je to, že mám strašný pocit selhání. Nedokážu si odpustit, že jsem to nezvládla. Že jsem Myšáka odložila. Selhala jsem úplně nejvíc, jak jen to šlo. A teď se bojím, že to nezvládnu. Strašně moc bych chtěla mít Myšáčka zase u sebe, chtěla bych mu ještě dát všechno to, co jsem mu v posledních pár letech kvůli své neschopnosti upřela. Chtěla bych s ním podnikat dlouhé výlety, které už pár let nezažil. Mám obrovské výčitky svědomí. Přijdu si odsouzeníhodná. Já sama jsem sevuž dávnou odsoudila. Nedokážu si odpustit. Strašně moc si přeju, abychom to, abych já to zvládla. Prosím, držte nám palce. Minimálně Myšák si to zaslouží.

Den, který mi zkazil náladu

Je mi nějak smutno. Včera mi spolubydlící oznámila, že se k prvnímu září stěhuje. Pak nastalo dohadování o penězích. Já chci, aby mi zaplatila nájem na září, ona nechce, tedy minimálně ne celý. Tak jsem jí říkala, že běžná je dvou měsíční výpovědní lhůta a že jsem ji na to upozorňovala, když se ke mně stěhovala. Což je pravda. Ale nemám na to žádný papír, smlouvu nemáme. Nějak si myslím, že mezi kamarády se to nenosí. Nakonec mi slíbila, že září zaplatí, byť ne najednou. Jestli to doopravdy udělá se teprve ukáže.

Dosáhla jsem svého. Tak proč mám z toho celého tak špatný pocit? Vadí mi, že k téhle diskuzi muselo vůbec dojít. Na začátku jsme se jasně dohodly na pravidlech a tak vycházím z toho, že i druhá strana je bude respektovat. Její jednání nebylo fér a ona to věděla a přesto to zkusila. Snažila se využít situace na můj úkor. Zřejmě jsem hloupá, ale vždy se chovám férově, držím sliby a naivně doufám, že i ostatní budou. Takže třeba můj bývalý spolubydlící mi dluží za tři nájmy a stále se nemá k tomu, aby mi to začal splácet. Mám pocit, že se nechávám využívat.

Ráda bych ve svém věku bydlela sama, ale ať počítám, jak počítám, tenhle byt sama neutáhnu. Sice to zkusím, ale obávám se, že je to nereálné. Takže zase budu shánět někoho nového. Ono s někým se sžít není úplně jednoduché a už jen při té představě se ve mně všechno bouří. A ať se situace vyřeší jakkoliv, není to optimální a stejně s tou situací nebudu úplně spokojená. Prostě potřebuju lépe placenou práci. Sice to je jeden z mých úkolů na to-do listu, ale nechtěla jsem to řešit tak překotně. Nevím přesně, jak tuhle situace řešit a věřím tomu, že v následujících dnech si v hlavě udělám trochu pořádek.

Celá tahle situace mě ale ve svém důsledku zase přivádí k tomu, že kdybych nebyla sama, tyhle problémy bych vůbec nemusela řešit. Na nájem bychom byli dva, jídlo pro dva nikdy nestojí dvojnásobek toho, co pro jednoho, ale to hlavní a zásadní vidím v tom, že bych neměla pocit takového strašného osamocení. Přála bych si o někoho se opřít. Jen vědět, že tu pro mě někdo je by mi hodně pomohl.

Jenže zatím se nedokážu otevřít. Po svém posledním vztahu, který skončil fiaskem a který jsem hodně dlouho zpracovávala, zjišťuji, že jsem si kolem sebe vybudovala vysokou hradbu, za kterou nikoho nepustím. A i když si to včas uvědomím, nedokážu se donutit ji začít bořit. Jsem přeborník na stavění obranných valů, ale bořit je v časech míru mě nikdo nenaučil. Nedávno jsem potkala jednoho cizince. Cizinec je ztělesněním všeho, co u chlapa hledám. Celý víkend jsem z něho nedokázala odtrhnout oči. Ale už jsem nedokázala dát ani v nejmenším najevo, že se mi líbí. Bavila jsem se s ním, smála jsem se s ním, ale nedokázala jsem si dovolit si ani náznak flirtu. Bála jsem se zklamání, odmítnutí a hlavně jsem si celou dobu říkala, jak by kluk jako on mohl něco vidět na někom jako jsem já. On může přece mít každou holku jakou si zamane. Tak proč by pro boha měl chtít mě. A já si od té doby vyčítám, jak jsem se chovala a vymýšlím, jak se s ním spojit. Když už on asi dávno neví, kdo jsem a že vůbec existuju. Ke všemu ve mně hlodá fakt, že je přece chlap, tak pokud by chtěl a měl zájem, určitě by si našel možnost, jak mě kontaktovat (a ta možnost je, neboť máme společného kamaráda). Takže si říkám, proč bych se měla snažit já. Prý přijde jiný cizinec a já budu připravená, říká Seŕrlaid. Kéž by měla pravdu. Moc bych si přála, aby se to konečně zlomilo.

Každý by měl dostat druhou šanci

O víkendu jsem se na Trutnově potkala s člověkem, který byl kdysi mým hodně dobrým kamarádem. Pak uvěřil některým lžím, které o mně rozšířili jiní. A zmizel mi ze života. Já pak vzdala pokusy o vysvětlování a napravování a to jsem se až po letech dozvěděla, co mu napovídal švagr. Nicméně tady za mnou přišel, sám, bez kamarádů, aby mi řekl, že mu umřel táta. Že prý si nepřeje, abych se to dozvěděla od někoho jiného. Seděli jsme tam dobrou hodinu a povídali si. Ptal se na mé rodiče a říkal, ať se hlavně my všichni držíme, že by další špatné zprávy neunesl. Nakonec mě prosil, ať se mu někdy ozvu. S dovětkem co jsme si, to jsme si. Myslím, že si každý zaslouží druhou šanci. Nevím, jestli mezi námi někdy může být to co dřív, ale zkusím udělat maximum, abychom k sobě zase našli cestu. Asi to bude chtít čas, asi to bude chvíli trvat, ale nemůžu odepsat ty doby, kdy jsme si byli hodně blízcí, skoro jako brácha se ségrou. Jen mi je líto, že to musela být takováhle situace, která mu otevřela oči. Proč až takovéhle situace donutí člověka prozřít?