Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!

Tak jsem to rozsekla!

Tak jsem to rozsekla a s Anarchistou jsem se rozešla. Je mi sice smutno, mám ho pořád ráda, ale vím, že je to dobré rozhodnutí. A nepřijde mi fér ho vodit za nos, protože vím, že si s ním budoucnost nedokážu představit. A také jsem necítila, to co bych cítit měla / chtěla. Nějak se city vytratily, což je v tak krátké době trochu smutné. A hlavně vím, že svým negativismem by mě stáhl dolů. S tím, jak inklinuji k depresím a sama mám často problém se motivovat a být pozitivní, by mě to dlouhodobě nesvědčilo. Nemůžu mu to vyčítat, je to jeho povaha, jenže bohužel nefunguje s povahou mojí. Potřebuji někoho vedle sebe o koho se můžu opřít. V tomhle vztahu jsem měla kalhoty já a to mi nesvědčí. A v dlouhodobém horizontu by to nesvědčilo ani jemu. Ke všemu po tom výletě s Právníkem jsem si uvědomila, že se mi po Anarchistovi zdaleka tolik nestýská jak by mělo. A že kdybych ho opravdu milovala, s Právníkem by se tohle nestalo. Takže mi přišlo jen fér se s Anarchistou rozejít. Je mi to líto. A hlavně je mi líto jeho. Ale kdybych mu něco nalhávala, lépe by se necítil. Řekl, že se ozve příští týden a dořešíme zbytek věcí. Nejsem na vztahy dělaná a asi bych měla zůstat maximálně u vztahů mileneckých.

Co se to s Vránou děje?

Výborně. Začíná to být ještě zajímavější. Vážně se musím smát. Nedávno jsem někde byla s právníkem a pár dalšími lidmi. Večer u ohýnku si sedl vedle mě a objal mě. Nakonec jsem ležela vedle něj a on mě objímal a hladil. Strávili jsme takhle několik hodin, bavíc se s ostatními. Každý jsme šli spát do vlastní postele. Nicméně ráno to pokračovalo dál. Když jsem seděla na lavičce, sedl si vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Nakonec jsme se šli projít, jen já a on. Stáli jsme na krásném místě, s výhledem do krajiny. Objal mě a řekl: "Vráno, já ti to nechci nějak zkazit s Anarchistou. Neboj, nebude to mít pokračování. Ale rád se k tobě tulím." Já jsem mu řekla, že nezávisle na něm nevím, co a jak s Anarchistou bude dál. Že nemám vůbec sílu teď nic řešit a že mě celkem uklidňuje, že nechce nic víc. A pak jsme si dlouho povídali o našich rodinách, o práci a dalších věcech. Tedy, nechala jsem hlavně mluvit jeho, on není z těch, kteří se otevřou a já nechtěla zkazit ten okamžik, kdy má chuť povídat. Mně poslední dobou říká hodně věcí a dokonce se mnou některé věci konzultuje. Zajímá ho můj názor a občas na něj dokonce i dá. Po cestě domů jsme řešili hlavně pracovní záležitosti, já mu ležela hlavou v klíně a on mě celou dobu hladil. A byla jsem šťastná. Mám teď v hlavě chaos a i přes to, že nepadla ani pusa, mám pocit zrady. Co bude následovat dál?

A zase se to komplikuje

Asi bych to ani nebyla já, kdyby se věci nezačaly komplikovat. Nebo možná, kdybych je nezačala komplikovat já sama. Kdo ví. Chvílemi mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Jsem pohlcena ve vztahu a nevím, co si s tím počít. Anarchista je úžasný a miluje mě. Mám ho ráda, ale stačí to? Připadám si jako největší pokrytec, když se s ním v noci dělím o peřinu a přitom přemýšlím, jestli v tom chci vlastně pokračovat. Potřebovala bych vedle sebe někoho, kdo mě bude posouvat dopředu a tady je to spíš obráceně. Chvílemi je tak moc negativní, že mě to úplně paralyzuje. Nesnesu jeho kamarády. Vím, že nechodím s jeho kamarády, ale přijde mi, že to vypovídá hodně i o něm. Přitom je tak obětavý, hodný a já si přijdu jako největší nevděčník.

Včera jsme spolu byli na akci a byl tam i Úžasný. Nejdřív byl dost zaskočen, když mě viděl. Asi mě tam nečekal. Pak mi zamával a nakonec za mnou přišel, že by pro mě měl menší přivýdělek. Vypadal fantasticky, jako vždycky, a já si opět uvědomila, že je to chlap, kterého celý život budu chtít a se kterým všechny další budu srovnávat. Jenže jeho kvalit jen tak nikdo nedosáhne. Skoro jsem se tam rozbrečela, vedle kluka, se kterým chodím kvůli klukovi, který mě nikdy nebude chtít. Jak z béčkového filmu.

O návratu a dalších strastech

Už několikátý den se snažím popsat své pocity a zatím jsem vždy rozepsané řádky zase smazala, protože ani v nejmenším nedokázaly vyjádřit, jak se cítím a co se se mnou děje. Ono se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou. Momentálně mám ten pocit, že by na tom mohlo být i něco pravdy. Chtěla bych zůstat tady v Mnichově a zároveň bych chtěla být doma. Zítra mě čeká poslední pracovní den a dneska po cestě z práce mi tekly slzy, protože jsem věděla, že tuhle cestu z práce už nikdy nepůjdu. Ještě teď, když to píšu, se mi svírá žaludek. Všechny ty úžasné lidi, které jsem si oblíbila, tu budu muset nechat. Nikdy jsem nezažila tak otevřené Němce na jaké jsem natrefila tady, kteří byli ochotní se mnou trávit volný čas a vzali mě pod svá křídla. Na druhé straně doma na mě čekají moje aktivity, které jsem nechtěla jen tak nechat být, moje rodina a kamarádi a v neposlední řadě i Anarchista. A ten je ta druhá část mých rozpolcených nálad. Těším se na něj, dokonce se na něj těším moc. Ale také jsem vyděšená ze svých (po)citů k němu. Vyděšená z představy vztahu, z toho, že budu muset dělat kompromisy, že se už nebudu rozhodovat jen sama za sebe a podle svých nálad. A vlastně nevím, jestli se na to cítím. Najednou mám pocit, že je kolem mě tolik hezkých a super kluků a já bych na ně najednou neměla myslet? Když mám chuť flirtovat snad s kýmkoliv? Když se najednou o mě kluci zajímají? Přijde mi to vůči Anarchistovi nefér. Metalista mi dneska napsal, že jsem skvělá, po té, co mi něco v podobném duchu napsal už před pár týdny. A hlavou se mi honí, že je to skvělý, chytrý a vtipný kluk, se kterým se nikdy nenudím. A napadá mě, co by, kdyby. Pozval mě na večeři (jako poděkování za jednu službičku). Já jsem samozřejmě neodmítla. Píšeme si skoro každý den. A pak je tu Franklin, kterého znám jen po internetu, píše mi také každý den a hodně mi připomíná vyjadřováním a chováním Pana Úžasného (a také se s ním zná, ale to jsem mu neprozradila). A mně zase hlodá v hlavě, co by, kdyby. Dále tu je Aktivista a momentálně je sám. Sice za dost nešťastných podmínek, ale přece. Kdysi mi říkal, že mi důvěřuje, že jsem jedna z mála a že na mně obdivuje moji schopnost postavit se věcem čelem. Plánujeme nějaké výlety až se vrátím domů, neboť i on je momentálně bez práce. A mě opět napadá, co by, kdyby. Vlastně s nikým z nich doopravdy asi nechci něco mít, jen se mi zamlouvá ta možnost, že bych mohla. Líbí se mi, že mi muži, kterých si vážím nebo mě na nich něco fascinuje, skládají poklony a je jim dobře v mojí (byť u jednoho jen virtuální) přítomnosti. A tohohle bych se měla vzdát? Jsem asi vážně vadná. Anarchista je úžasný kluk s obrovským srdcem, do kterého už si začlenil i mě, má podobný pohled na svět jako já, jsou pro něj důležitější jiné věci, než ty materiální a skoro bych až řekla, že mě obdivuje. Přemýšlí o tom, co mu říkám a také si to pamatuje. A já nad naším případným vztahem byť jen na sekundu přemýšlím? Já vážně nemůžu být normální.

Nejsem dost silná a nikdo to nevidí

Sedím v kuchyni na podlaze, v ruce lahev portského, víno došlo, jsem opilá. ale ne dost. Nepamatuje se, že jsem s ním byla na chalupě. Kdyby mi dal facku, nebylo by to tak zlé jako tenhle políček. Seděli u mě s Princeznou. Pan Plachý. Kéž by mi dal radši opravdovou facku. Sedím tu, s flaškou portského. Potřebuju cítit bolest, jinou než tu psychickou. Alespoň trochu. Beru do ruky žiletku (měla jsem je dávno vyhodit) a řežu se. Vidím první kapičky krve. Trochu se uklidňuji. Žiletka přejíždí kůží, nejdříve nic necítím, nic není vidět a pak se objevují první kapičky krve. Další řez, opakuje se to samé. Je jich pět a já se konečně uklidňuji. Neměla bych pít a vím to. Prohlubuje to moje stavy. Kdy si tak bytostně uvědomuji, že nejsem dost silná pro tenhle svět.

Kéž by věděl, kéž by chtěl

Mám  pocit, že se teď nic nedaří. S prací je to špatné, to co bylo domluveno je zatím odloženo na neurčito. Nabídka jít na dva měsíce do Mnichova snad vyjde, ale je to všechno takové vachrlaté a moc nejistot. V nejbližší době, až se tím nějak prokoušu, se snad o tom trochu rozepíšu, teď na to nemám nějak sílu. Jsem z toho tak moc frustrovaná a nevím, co budu dělat dál, že zrovna neoplývám chutí svým pocitům dávat podobu slov.

Co se ale mrzí hodně je zkutečnost, jak se to vyvíjí s Panem Plachým. Tedy spíš nevyvíjí. Ani nevím, zda začal být nejdříve on odměřený, nebo jsem si ho já začala držet od těla nebo jestli si to všechno jen nenamlouvám. Přijde mi, že on si neodpustí chvilku, aby si nepřisadil na můj úkor. A já zase vím, že jsem vůči němu hodně odtažitá. Je mi líto, nakolik mě ignoruje, tak jsem se rozhodla ho ignorovat taky. Chvíli jsem si myslela, že třeba o mě stojí, že by třeba mohl. A ty víkendy strávené s ním byli krásné. Ale pak se (ve mně?) něco zlomilo a teď se ve mně mísí vztek, vzdor a opovržení sama sebou. Zvyk, který se tak nějak zavedl, že s ním na pravidelných pátečních akcích chodím na večeři, jsem porušila a šla s někým jiným. Tenhle pátek na mě reagoval tak podrážděně, že jsem pak už neměla chuť se s ním bavit. Tak už jsem si jen špitala s Právníkem. Bylo mi Pana Plachého trochu líto, seděl tam tak sám, zatímco já jsem se bavila s Právníkem. Právník trval na tom, že jde na večeři tentokrát on se mnou a já jsem za to byla vděčná. Mám Právníka vážně ráda, možná i pro to, že mi tak moc připomíná tátu. A na Pana Plachého asi žárlím, přijde mi, že se nějak moc zajímá o Princeznu. Je krásná, milá, blond, stojí o ní snad každý. Kromě toho, že je krásná, je i vtipná, komunikativní a co bych zapírala, je úžasná. A bude se mnou bydlet. Mám jí ráda. A i ona mě - myslí si (na rozdíl od Pana Plachého), že jsem úžasná. Nechci se k Panu Plachému takhle chovat, ale nedaří se mi chovat se jinak. Chtěla bych mu umět dát najevo, kolik pro mě znamená.

A po měsících skoro abstinence jsem si zase otevřela lahev vína a dělá mi to dobře. Otupuje mě to a na chvíli mám pocit, že nemyslím. Potřebuju nemyslet. Alespoň chvíli.

Prodloužený víkend s Panem Plachým a co si o tom myslí karty

Prodloužený víkend jsem si užila. Jakpak také ne s tím nádherným počasím a Panem Plachým na horách. Jsem ještě rozpačitější, než jsem byla minulý týden. Je mi s ním krásně. Kromě toho, že začínám zbožňovat jeho dost zvláštní a trochu divný smysl pro humor, baví mě si s ním povídat a je mi příjemné s ním i mlčet. Pan Plachý mě pozval na chalupu s jeho přáteli. Ale abych byla upřímná, zval i jinou naší kamarádku, která ale jet nemohla, přestože s námi by prý jela kamkoliv, jen nevím, jestli myslela s námi všemi nebo jen s Panem Plachým (začínám být paranoidní). Všichni si tam mysleli, že jsme pár a on nic nevyvracel. Vyfasovali jsme společnou postel a bohužel na mě nic nezkusil. Ale ani já na něho ne. Přesto bylo krásné poslední věc večer slyšet jeho dobrou noc a první věc po ránu vidět, jak otvírá oči, pak se na mě usměje a potichu řekne ahoj. Měla jsem strašnou chuť ho je obejmout, jen se ho pohladit. Ani jedno jsem neudělala. Pokaždé, když mě vyhledal očima nebo já jeho, se na mě usmál odzbrojujícím úsměvem. A také jsem bohužel již podruhé viděla v jeho očích bolest, hlubokou a nefalšovanou. Poprvé, když jsem tuhle bolest v jeho očích četla, tehdy jsem mu úplně propadla. Tentokrát jsem už věděla, co tam najdu a bylo mi ho neskutečně líto. A přesto jsem ho nedokázala ani pohladit po ruce. Bylo mi mizerně, protože jsem ho donutila se vrátit. Přejeli jsme kočku. Donutila jsem ho vrátit se, abych zjistila, zda je mrtvá nebo zda se jí třeba ještě dá  pomoci. Nebyla to kočka, ale veverka a měla to chuděra za sebou, ležela tam uprostřed silnice bříškem nahoru. Byl to smutný pohled. On tím trpěl. Už když se vracel jsem mu v očích četla, že to dělá jen kvůli mně a že je bezradný. 

Večer mi to nedalo a vyložila jsem si karty. Snažím se to nedělat příliš často a taky si nejsem vždy jistá tím, co mi karty chtějí říct. Ale byla jsem natolik bezradná, že jsem se ke kartám přece jen uchýlila.Takže tady v krátkosti výklad. V momentální situaci je cítit beznaděj. Strach a analyzování věcí pořád dokola, přemýšlení o budoucnosti, což mi nedovolí se soustředit na současnost a tu si užívat. Minulost je silně ovlivněna mužem, který je chytrý, rozumný, s úžasným analytickým myšlením, muž, který je mistrem slova. Ale také muž proradný, emocionálně chladný, specialista na překrucování slov druhých a následným používání jich proti nim samotným (ano, je řeč o Oslovi). Karta, která pozitivně ovlivní budoucí vývoj, pomáhá udržet si klidnou mysl a nadhled a pomáhá vyčkat na vyřešení situace. Naopak problematické bude udržet si pozitivní přístup, chybět bude odhodlání riskovat a bude zde problém s vírou ve vlastní intuici.  Dle karet bych se měla obrnit trpělivostí a tu se naučit skloňovat ve všech pádech. Trpělivost a vytrvalost přinášejí úspěch. Patrná snaha o dosažení cíle. Pomalé otvírání se jinému člověku. Narůstání důvěry a duševní spřízněnosti. Přesto zde přetrvává nejistota, zda vše nejsou jen zbožná přání. Opětovný pocit beznaděje, utvrzování se v tom, že vše je marné. Vyčerpávající čekání a doufání. Tahle destruktivní energie by mohla potenciální vztah ohrozit. Další karta ale ukazuje na dosažení dlouho očekávaného a vytouženého. Dojde k dosažení vnitřního klidu a naplnění. Zčeřená hladina se uklidní a dojde k nalezení pocitu domova. Poslední karta ukazuje na citovou rovnováhu a láskyplnou intimitu. Nevím, zda tomu mám věřit. A co vy, věříte kartám?

Nedám sotva nalezenou rovnováhu

Je podzim. A podzim mi svědčí. Cítím se skvěle a užívám si to. Konečně jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak věci jsou a co se kolem mě odehrává. Mám pocit, že jsem našla svou cestu, že se konečně ubírám tím správným směrem. Konečně jsem přestala úpěnlivě někoho hledat. Tedy alespoň jsem si to myslela ještě dneska, teď už si tím nejsem tak úplně jistá. Stále víc se mi líbí jeden kamarád. Obávám se, že tato náklonnost je pouze jednostranná. Není zde jakýkoliv náznak z jeho strany, že by o mě taky stál. Na to mám konec konců talent. Serrlaid stejně říká, že nejsem jeho typ. Budu věřit, že mě to brzy přejde. A že zase brzy najdu svou nedávno nalezenou rovnováhu. Nerada bych o ní přišla sotva jsem ji nalezla. Věřím, že bude stačit se na to párkrát vyspat a jemu půjdu v následujích dnech z cesty. 

Den, který mi zkazil náladu

Je mi nějak smutno. Včera mi spolubydlící oznámila, že se k prvnímu září stěhuje. Pak nastalo dohadování o penězích. Já chci, aby mi zaplatila nájem na září, ona nechce, tedy minimálně ne celý. Tak jsem jí říkala, že běžná je dvou měsíční výpovědní lhůta a že jsem ji na to upozorňovala, když se ke mně stěhovala. Což je pravda. Ale nemám na to žádný papír, smlouvu nemáme. Nějak si myslím, že mezi kamarády se to nenosí. Nakonec mi slíbila, že září zaplatí, byť ne najednou. Jestli to doopravdy udělá se teprve ukáže.

Dosáhla jsem svého. Tak proč mám z toho celého tak špatný pocit? Vadí mi, že k téhle diskuzi muselo vůbec dojít. Na začátku jsme se jasně dohodly na pravidlech a tak vycházím z toho, že i druhá strana je bude respektovat. Její jednání nebylo fér a ona to věděla a přesto to zkusila. Snažila se využít situace na můj úkor. Zřejmě jsem hloupá, ale vždy se chovám férově, držím sliby a naivně doufám, že i ostatní budou. Takže třeba můj bývalý spolubydlící mi dluží za tři nájmy a stále se nemá k tomu, aby mi to začal splácet. Mám pocit, že se nechávám využívat.

Ráda bych ve svém věku bydlela sama, ale ať počítám, jak počítám, tenhle byt sama neutáhnu. Sice to zkusím, ale obávám se, že je to nereálné. Takže zase budu shánět někoho nového. Ono s někým se sžít není úplně jednoduché a už jen při té představě se ve mně všechno bouří. A ať se situace vyřeší jakkoliv, není to optimální a stejně s tou situací nebudu úplně spokojená. Prostě potřebuju lépe placenou práci. Sice to je jeden z mých úkolů na to-do listu, ale nechtěla jsem to řešit tak překotně. Nevím přesně, jak tuhle situace řešit a věřím tomu, že v následujících dnech si v hlavě udělám trochu pořádek.

Celá tahle situace mě ale ve svém důsledku zase přivádí k tomu, že kdybych nebyla sama, tyhle problémy bych vůbec nemusela řešit. Na nájem bychom byli dva, jídlo pro dva nikdy nestojí dvojnásobek toho, co pro jednoho, ale to hlavní a zásadní vidím v tom, že bych neměla pocit takového strašného osamocení. Přála bych si o někoho se opřít. Jen vědět, že tu pro mě někdo je by mi hodně pomohl.

Jenže zatím se nedokážu otevřít. Po svém posledním vztahu, který skončil fiaskem a který jsem hodně dlouho zpracovávala, zjišťuji, že jsem si kolem sebe vybudovala vysokou hradbu, za kterou nikoho nepustím. A i když si to včas uvědomím, nedokážu se donutit ji začít bořit. Jsem přeborník na stavění obranných valů, ale bořit je v časech míru mě nikdo nenaučil. Nedávno jsem potkala jednoho cizince. Cizinec je ztělesněním všeho, co u chlapa hledám. Celý víkend jsem z něho nedokázala odtrhnout oči. Ale už jsem nedokázala dát ani v nejmenším najevo, že se mi líbí. Bavila jsem se s ním, smála jsem se s ním, ale nedokázala jsem si dovolit si ani náznak flirtu. Bála jsem se zklamání, odmítnutí a hlavně jsem si celou dobu říkala, jak by kluk jako on mohl něco vidět na někom jako jsem já. On může přece mít každou holku jakou si zamane. Tak proč by pro boha měl chtít mě. A já si od té doby vyčítám, jak jsem se chovala a vymýšlím, jak se s ním spojit. Když už on asi dávno neví, kdo jsem a že vůbec existuju. Ke všemu ve mně hlodá fakt, že je přece chlap, tak pokud by chtěl a měl zájem, určitě by si našel možnost, jak mě kontaktovat (a ta možnost je, neboť máme společného kamaráda). Takže si říkám, proč bych se měla snažit já. Prý přijde jiný cizinec a já budu připravená, říká Seŕrlaid. Kéž by měla pravdu. Moc bych si přála, aby se to konečně zlomilo.