Stačilo by tak málo

Nechci toho moc, stačila by jen pochvala. Pokud člověk dělá něco na dobrovolné bázi, je to asi jediná forma odměny, se kterou může počítat. A pokud i tohle chybí, začne brzy chybět i motivace.

Čekání na zázraky

Myslím, že jsem vážně divná. A závidím všem, kteří se dokáží rychle odmilovat. Začíná to celé s Právníkem být nekonečná soap opera s mnoha drobnými zvraty a žádným zásadním posunem. Krizový byl prosinec, kdy jsme se po vyčerpávající hádce skoro neviděli, nemluvili spolu a když, jen to nejnutnější. A já jsem se střídavě dušovala, že je mi to vlastně vhod a střídavě jsem usínala s brekem a doufala v nějakou změnu. Nakonec jsem na vánoce prchla do zahraničí, kde jsem měla k dispozici kamarádčin byt, který má neuvěřitelně krásnou a čistou atmosféru a až zde se mi podařilo trochu zklidnit myšlenky. Leden díky tomu započal vcelku otpimisticky a já se začala s vzniklou situací smiřovat a dokonce si na ní zvykat.

Jak dlouho jsem čekala, že to bude trvat? Možná mi mělo být jasné, že jen do dalšího společného víkendu. A ten nastal minulý týden. Na chalupě plné dalších lidí společná postel. První noc byla trochu rozpačitá, druhou už jsme zase spali přituleni k sobě, poté, co jsme si spolu povídali skoro do svítání. Smáli se jako malé děti, řešili důležité věci, řešili hlouposti, říkali si tajemství, prostě si užívali blízkosti toho druhého. A on se vůbec neschovával jako dříve, nesnažil se, aby nás takto nikdo neviděl. Bylo mu jedno, kdo přišel do pokoje a viděl nás ve vzájemném objetí. Já se tu noc cítila šťastná, opravdu šťastná.  Možná k tomu všemu přispělo i to, že jsem mu napsala, že je mi to celé (myšlena celá ta předvánoční situace) líto a že mi moc chybí.

O tomto víkendu jsme se zase viděli, byla jsem si s ním zaplavat. Tedy, plavat je slovo značně nadnesené, spíš jsme blbli jak malé děti, po dobrých deseti letech jsem byla na tobogánu, užívali si výřivku, užívali si vzájemné blízkosti. Říkal mi, že mu někdo říkal, ať mě nechá na pokoji, že mi dělá jen marné naděje. A jelikož jsem mu řekla v listopadu sama, že od něj potřebuji odstup, řekl si, že ta naše hádka je dobrý začátek se ode mě držet dál. Že mi nebude bránit vyhledávat jeho blízkost, ale sám kontakt nebude vyhledávat. Myslím, že vím, kdo mu to řekl, mohl to být jen jediný člověk. A také vím, že to bylo myšleno dobře. A svým způsobem mi to hodně posloužilo. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Jak moc je mi bez něj smutno. Nakonec si ode mě nechal potvrdit, že smí moji společnost a moji blízkost vyhledávat, že se mě smí dotýkat. Také mi nabídl, abych u něj, kdykoliv budu chtít, přespala.

Sice je to celé hodně vzdáleno tomu, co bych opravdu chtěla. Jasně, že pořád doufám, že z toho ještě něco bude, něco víc. Ale smířila jsem se s tím, že se mnou nechce vztah. Akceptovala jsem, že nedokážu odejít. Snažím se celou situaci brát tak, jak je. Brát věci, jak přichází. Radovat se z chvil, kdy jsme spolu. A netrápit se, když spolu nejsme. A přijmout to, co bude přicházet. On mi nikdy nelhal. On mi ani nikdy nic nesliboval. Ani neslibuje. Jenže, když jsem s ním, jsem opravdu šťastná a spokojená. Držte palce, ať se stane zázrak. Zasloužila bych si ho!

...

Je tak krásné být do tebe zamilovaná a tak smutné nemoci to s tebou sdílet.

Bilance včerejšího večera

• Po měsících jsem se opila. A prolomila tak několika měsíční naprostou abstinenci. Sice mě celý den bolí hlava, ale tentokrát jsem za to vděčná. Mezi mnou a Spolubydlící se táhl už několik týdnů spor, který nás obě dvě dost vyčerpával. Ten problém, když spolu pracujete a vznikne pracovní spor, který se pak přenese i do privátní roviny. Včera jsme si to konečně vyříkaly. Nebylo to moc hezké, já brečela, ona skoro, ale nakonec je vzduch čistý. A já jsem šťastná, že zase spolu můžeme normálně mluvit.

•  Stesk po Právníkovi. A nutnost se od něj držet co nejdál. Což se jednoduše řekne, ale hůře dělá, když je tu projekt, na kterém spolu pracujeme. A musíme spolupracovat. Někdy se mi daří lépe držet si ho od těla, někdy hůře.

• To, když se dozvíte, že kamarádka, které věříte a ona přesně ví o vašich citech, udělá něco, co vás zraní. A ještě se to dozvíte od někoho dalšího. Spolubydlící mi včera řekla, že se jí nelíbilo, jak se vůči mně tahle kamarádka zachovala, že na jedné schůzce, na které jsem nebyla, se s Právníkem navzájem dotýkali nohami. Záměrně, ne nějakou náhodou. Vím, je to banalita, ale přesto to zabolí, když přesně ví, co k němu cítím. Na něj jsem se s radostí naštvala, ale na ní nechci, mám ji ráda. Asi bych se jí na to měla zeptat, jak to bylo, třeba to jen Spolubydlící špatně vyhodnotila, ale nemám sílu. A vlastně nemám ani chuť. Vím, že mě Spolubydlící přes veškeré její chyby má ráda a že když má pocit, že se někdo vůči mně nechová fér, dokáže se na něj naštvat mnohem víc, než bych se vůbec dokázala naštvat já. Takže si radši říkám, že celou situaci jen přecenila a dost nafoukla.

Ráno proběhlo chaotické balení na služební cestu, teď sedím na hotelu a přemýšlím, co dál.

Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky?

"Proč vzbuzuji v mužích tak málo lásky?" právě zaznělo v Románu pro ženy, na který koukám v televizi. A je to přesně ta otázka, která mi běží hlavou v posledních měsících a kterou jsem naposledy položila své psychoterapeutce. Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Proč v mužích vzbuzuji tak málo lásky? Pořád dokola. Po tomhle víkendu se tahle otázka zdá být mnohem palčivější a objevuje se s o to větší naléhavostí.

Několik dní s právníkem, v cizím městě, plno času jen pro nás dva. Spolu v jedné posteli. A s námi strachy nás obou. Usínajíc v objetí, také se tak probouzejíc. Nic víc, ani pusa. Přiznala jsem mu, že jsem se do něj zamilovala. U něj se prý nic nezměnilo, zamilovaný do mě není, ale mám mě rád. Jsem prý na něj příliš tvrdá a myslí si, že by se mi díky nedokázal dostatečně otevřít. Následoval můj vodopád slz a snaha o vysvětlení mu, že je to jen moje obranná pozice. Že už mi v životě ublížilo příliš lidí na to, abych jim to ještě ulehčovala. Oba jsme se shodli na tom, že už to dávno přerostlo kamarádství. Ale co tedy jsme? Nejsme kamarádi, nejsme partneři a dokonce nejsme ani milenci. Prý jsem momentálně nejbližší člověk v jeho životě, prý jsem mu obrovskou oporou, prý jsem pro něj důležitá. Prý jestli vím, jak jsem úžasná, chytrá a skvělá. Nikdy jsem neviděla, že by k někomu byl tak galantní jako ke mně, nikdy jsem neviděla, že by se o někoho staral jako o mě a nikdy jsem neviděla, že by vyhledával tělesný kontakt. A v celém tomhle chaosu se ztrácím a netuším, co dál. 

Sedím doma a brečím, je mi líto, že ani on neprohlédl, jaká jsem ve skutečnosti. Myslela jsem si, že mě zná trochu lépe. A také se ptám, co já? A proč v něm vzbuzuji tak málo lásky?!